Zodpovědnost nebo Poslušnost?

Žijeme ve společnosti, která nás prý vede k zodpovědnosti. Je tomu však tak? Je výchova tak, jak je uplatňována opravdu nástrojem, který dokáže v lidské bytosti nastavit skutečnou zodpovědnost? A co to vlastně zodpovědnost je? Víme to vůbec? Ve slovníku se možná tak dozvíme právní pojem spíše termínu odpovědnost. Což je spíše morální a etický pojem, který označuje ručení určité osoby za nějakou věc či jednání vůči nějaké osobě či nějaké instituci. Zodpovědnost, tak jak ji vnímám já, je ručení za své vlastní (což je to naše z nitra) jednání, které má poté vliv (dopad) na vše ostatní kolem, a já ten dopad poté dokážu unést. A je tohle to, co nás společnost učí?

Bohužel ve velké míře bude odpověď znít NE.

Společnost nás vlivem působení společenských vzdělávacích institucí učí převážně poslušnosti. Aby ale bylo opravdu rozpoznatelné, co je co, je třeba se podívat, jak se působení obou pojmů projevuje a jak se rozvíjí dál.

Ve chvíli, kdy jsme poslušní, děláme věci tak, jak nás učí, abychom je dělali. Opakujeme po druhých, co nám ukazují a následně, pokud to zopakujeme správně dostáváme odměnu. V dětství to je většinou jen pochvala a uznání typu: "Ty jsi ale šikovný!", "Ty jsi ale hodná/ý!", "No to je ale moc chytrý chlapeček/holčička!" .... Jistě známe. A také známe i situace, kdy jsme to moc dobře nezopakovali: "Tohle se ale nedělá!", "Ty jsi ale zlý chlapec/holka!", "Jsi hloupý!", "Podívej se, co jsi provedl!". Tyto věty většinou ukazují na nějakou chybu, kterou se nám podařilo udělat. A jelikož druhá varianta je velmi nepříjemná, pojí se s pocitem, kdy nám hrozí, že nás druzí budou odmítat. ŽE BUDEME VYLOUČENI. A tomu se chceme vyhnout. A tak nezbývá než se snažit. A tak se snažíme dělat věci tak, jak po nás chtějí ostatní, kteří jsou vůči nám v postavení autority. Tohle je důležité zmínit. Protože pokud někoho budeme vnímat jako rovnocenného, nevyvolá to tak velký strach a budeme mít tendenci mu odporovat a snažit se s ním na to téma vést diskuzi. Kdežto s paní učitelkou ve školce se přece nebudeme hádat o tom, zda jsme skutečně tak neschopní, jak si ona myslí. Vyjádříme to spíš odlišným způsobem, kdy začneme dělat naschvály, abychom jí to nějak vrátili oklikou. Ale jako děti ještě nedohlédneme na to, že právě vytváříme sami sobě začarovaný kruh, kdy si nás zaškatulkují jako zlobivé. A tak je možná lepší vytvořit strategii, kdy prostě poslechneme, svou bolest spolkneme a budeme se snažit býti lepšími ve smyslu, v jakém nám je ukazováno. Poté začnou přicházet ony odměny. Ve škole pak pochvala ve formě známky, nebo slovního hodnocení. Čím víc jsme poslušní, tím lepší známky a tím vypadáme víc, jako zodpovědní. Svědomitě se učíme, připravujeme si projekty, opakujeme slova, věty, celé odstavce. A budeme pochváleni. A v dospělosti pak jedničky vyměníme za výplatní pásky a věříme tomu, že jsme dospělí a zodpovědní.

ALE!

Když přijde na to, tak neřekneme druhému, co si myslíme. Řekneme to oklikou jako pomluvu, abychom ho náhodou napřímo neurazili a nemuseli čelit jeho nedobré náladě.

Bojíme se udělat chybu, takže se bojíme i udělat změnu. A pokud už se rozhodneme udělat změnu a bude to zrovna chyba, tak se to budeme snažit nějak zatlouct, nebo zamaskovat nebo se vymluvit na to, že za to mohou ostatní, vlivnější, mocnější, nebo někdo, kdo šel zrovna okolo. Do toho všeho máme jaksi pocit, že kdykoliv uděláme nějaké dobro, tak by nám měl za to někdo poděkovat. Pokud se tak nestane, cítíme se neuznáni. Možná si budeme snažit uznání i vynutit, tím, že budeme říkat, co vše jsme udělali. A nutit druhým, aby konečně viděli naši dobrotu, naši hodnotu. Protože návyk je prý jako železná košile, a v naší společnosti jsme si velmi navykli na odezvu formou odměny za naše dobře odvedené výkony nebo i provedené běžné úkony, které vnímáme jako povinnosti (péče o náš prostor, dům apod). Prostě něco musí přijít, alespoň ta pochvala, kývnutí a mrknutí oka od šéfa, od muže/ženy abychom se mohli cítit uspokojeni. Jinak je to všechno špatně! Jinak se na to můžeme přece vyprdnout!!!

A ano. Přesně tak! Můžeme 😆 Ale proč to neuděláme?

Protože jsme se nenaučili být zodpovědní, ale pouze poslušní.

Zodpovědnost nevyžaduje uznání. Jednoduše kvůli tomu, protože je to NAŠE VOLBA. Věc, pro kterou se rozhodneme, děláme hlavně kvůli sobě samým, kvůli tomu, že tomu tak věříme, že jsme s tím v souladu a odměnou je nám samotný čin. Vnímáme ho jako vklad do celé společnosti, jako projev lásky a uznání a úcty k druhým. Pokud by to bylo něco, co je proti našemu vnitřnímu hlubokému přesvědčení, tak to prostě neuděláme, ani kdyby to po nás druzí vyžadovali. A následně jsme schopni unést následek svého rozhodnutí. Nemáme strach. A tak nejsme manipulovatelní. Nebojíme se udělat změnu, i kdyby to měla být chyba. Protože víme, že chyba ve skutečnosti neexistuje. Je jenom zkušenost. Dobrá nebo špatná, to je těžko hodnotit. Protože pravda je vidět někdy až ve velmi vzdáleném časovém horizontu. Proto prostě JEN zkušenost. A jsme schopni se z toho poté učit. A neopakovat to, co nám nebylo k užitku.

Jestli jste poslušní nebo zodpovědní poznáte i podle toho, když se zamyslíte a odpovíte si upřímně na otázky:

💚 Kolik věcí, úkonů jsem dnes od rána udělal/a proto, protože jsem to tak z hloubi svého srdce chtěl/a?

💚 Protože to bylo v souladu se mnou, s mými potřebami, s potřebami mého těla?

💚 A pokud ne s mými potřebami, tak jsem to dělal/a s láskou a nevyžaduji žádné uznání za své činy?

Někdy je třeba se ponořit do hloubky sebe samotného, abychom mohli najít skutečnou odpověď. Někdy může být odpověď povrchní, aniž bychom se navnímali, na svou skutečnou podstatu, a nemusí tím být upřímná.

Zodpovědnost nepotřebuje publikum. Poslušnost bez publika neumí existovat.

Někdy je těžké rozpoznat, že bychom si mohli poslušností nějak škodit. V čem by mohla být poslušnost pro nás nevhodná? Mohla by být dokonce nebezpečná?

V určitém stupni svého života, ve středním věku, bývá poslušná žena velmi spokojená. Velmi se jí daří držet určité iluze, jako je spořádaná rodina, spokojené manželství. Ona v podstatě drží manželství svou poslušností pohromadě. Poslušností vůči svému manželovi. Vůči patriarchátu, ať už v podobě náboženství nebo zažitého rodinného vzoru rodiny tak, jak ji naučila předchozí generace, která je naučená pravidel patriarchátu, kde muž je autoritou, hlavou rodiny. Vůči svému muži svědomitě, už jen tím, že prošla "výcvikem" ve školce i škole, kde je řazení dle autorit a upevňování moci strachem běžné, se přizpůsobila a potlačila svou přirozenou divokost. Svou temnou stránku v sobě, které dovolí se ukázat už jen pod diagnózou PMS.

Tohle všechno ji samozřejmě stojí značné úsilí, které zprvu moc nevnímá. V rovině fyzické se to projevuje určitými neduhy, které přisuzuje náhodám a nepřízni osudu. Větší obtíže řeší operativně odstraněním nežádoucího v těle. Nevidí v nich vzorec, který by ji ukázal, že díky poslušnosti, jde sama proti svým skutečným potřebám, své touze, svému srdci. Dost často se to v určitém bodě rozsype. Rozsype se jí manželství. Rozsype se jí rodina. A Ona se rozsype celá. Ale to nevadí. Alespoň má šanci se poskládat znovu správně 🙂💗 Pokud té možnosti tedy využije.

A když mluvím o nebezpečí... Kdyby muž nebyl poslušný, použil by zbraň proti někomu jinému jen na základě cizího rozkazu? Kolik by pak zbylo skutečných vojáků? 

Kdyby muž byl zodpovědný, věděl by, že jeho rozhodnutí je prostě jeho rozhodnutí a následky plynou z jeho rozhodnutí. Nikdo jiný, než on sám tu tíhu neponese.

Ano, na zodpovědnost je třeba pořádná dávka odvahy a důvěry v sebe a také i v něco většího, co přesahuje i nám dobře známé vzorce a uspořádání jako jsou kupříkladu rodina či stát. Něco, co je nehmatatelné a nevyslovitelné a za co má smysl konat. Zodpovědnost přichází spolu se znalostí sebe samého. Spousta činů by pak byla jinak zvážena. Komunikace ve vztazích, pracovní poslání, či jen běžné činnosti, jako jsou nákupy nepotřebného zboží, přístup k přírodě, vše by se značně změnilo, pokud bychom si dovolili nebýt poslušní, ale zodpovědní. 

Téma zodpovědnosti a poslušnosti by vydalo na celou knihu 😅 ale nejlepší je začít sám sobě klást otázky a tím většinou přijde i ta nejlepší odpověď pro nás.

Krásný den přeji ze 💛