VNITŘNÍ DÍTĚ

Chvíle, kdy se lidská bytost rozhodne vidět, že program oběti, tyrana a soudce je celý obsažen v ní samotné, je chvíle těsně před duchovním probuzením se.

Rozhodnutí přiznat si, že nás celou dobu vede vnitřní dítě, které je plné zranění, křivd a bolestí je zásadní okamžik v duchovním vývoji nejen jednotlivé lidské bytosti, ale i celého kolektivu.

Oběť, tyran a soudce. Již vám určitě známé schéma (nejen ze Čtyř dohod od Miguela Ruize), které se snažíme nějakým způsobem v sobě uchopit, pokud se dáme na cestu léčení sebe sama.

Vnitřní dítě se pohybuje v KAŽDÉ z těchto podob a to, co se nám jeví jako náš vnitřní hlas je celou dobu hlas našeho vnitřního dítěte. Dokonce ho zaměňujeme i za hlas naší intuice, duše chcete-li tomu tak říkat. Ta se však nemá šanci skrze velmi hlasitý hlas vnitřního dítěte dostat. Její hlas je nesmírně potlačen. Možná i proto, že ona při komunikaci nepoužívá nástroj nám známý, jako řeč, ale mluví archaicky, v obrazové symbolice. To je prvotní způsob komunikace, s kterým se bytost na Zemi zrodí. Jen jsme ji již téměř potlačili. Výchovou nám byl doslova vtisknut jazyk systému, slovo jako symbol.

A ačkoliv se vnitřní dítě pohybuje ve všech třech podobách (oběť, tyran a soudce), máme tendenci se skrze jeho optiku vidět nejčastěji jen v jedné z těchto podob, a to v podobě oběti. Odmítáním uzřít jako svou součást pozici tyrana a soudce v sobě a přiznáním si pouze pozici oběti se však udržujeme v bezmoci (a taktéž v nemoci).

Proč to ale děláme?

Zatímco tyran je vnitřním dítětem vnímám jako temnota a soudce jako nespravedlnost, což je v podstatě také temnota, tak oběť se jeví jako světlá stránka. Jako obětní beránek, někdo, kdo za nic nemůže, a tudíž si tím přivlastňuje automaticky nevinnost. Nevinnost je světlo. Ano. Ale v tomto kontextu je vnitřním dítětem vyloženo naprosto pokřiveně.

Z praxe je to situace, kdy člověk jedná zbrkle, a na základě emočního nastavení vytvoří situaci, která je nepříjemná pro všechny zúčastněné. Jeho vnitřní hlas z pozice tyrana však nechá probíhat jen uvnitř sebe v podobě mrskačského monologu a soudce, kterého vnímá jako nespravedlivého naprosto potlačí. Tato potlačená skutečnost se mu projeví zvenku ve formě zpětné vazby jako odsouzení od ostatních. Prvotní impuls však vycházel z jeho podstaty a ze zmatku, který v sobě má. Tato reakce okolí je jím interpretována jako nespravedlivá a způsobí další zranění jeho už tak bolavému vnitřnímu dítěti. Cítí se jako oběť a tím si zachovává pro sebe nevinnost. Jeho vnitřní tyran však na něj mluví dál, vnímá ho však jako hlas, se kterým se úplně nerad identifikuje (nepřijetí vlastní zodpovědnosti). S obětí jde identifikace mnohem lehčeji.

Nevinnost tedy zde není skutečná nevinnost jdoucí z lásky k sobě a z absolutního přijetí, ale jako potlačená nenávist k sobě sama a zřeknutí se veškeré zodpovědnosti za své činy, tudíž jako spíš ne-mohoucnost. Nemohu za to. Vzdáním se zodpovědnosti zároveň přichází o možnost nápravy. Nemám k tomu moc. Což je v podstatě Ne-moc.

Když se tedy vrátím o pár řádků zpět, tak vnitřní dítě odmítá v sobě svoji vlastní temnotu (tyrana a soudce) a přijímá, a dokonce se snaží být jen tím, co vnímá jako své světlo, obětního beránka. Tady vzniká oběť tvářící se jako panenka Marie.

Ve skutečnosti je to však pozice bezbranného dítěte.

Bez přiznání si své temné části (tyrana a soudce), pokračováním jejího vytěsňování a bez převzetí odpovědnosti za tuto naši "temnou" část se nelze vymanit z pozice dítěte a přejít do energie dospělosti a také do plného uzdravení se (do své plné moci).

Tento proces uzdravování vnitřního dítěte je velmi bolestivý a velmi zdlouhavý. Z velké části se našim předkům nepodařilo z této fáze vyjít za celý svůj život. Nikdy nedošlo k fázi pochopení a skutečnému odpuštění. Toto vše je i součástí rodové karmy.

Nyní jsou mezi námi bytosti tak vyspělé, že jsou schopny rodovou karmu léčit právě rozhodnutím vyléčit své zraněné vnitřní dítě, které se v nich narozením tady na Zemi postupně vytvořilo. Ke zranění došlo tak, jako vždy skrze traumata výchovou (začleňováním do systému). Tyto vyspělé duše léčí celý lidský kolektiv. Bylo jejich úkolem se zde inkarnovat a zachránit lidstvo před úpadkem. Nasměrovat ho znovu k životu a naplnění se v Lásce. Toto lze však pouze uzdravením vnitřního dítěte v každém z nás jednou provždy (zrušení karmy) a zastavením předávání chybného nastavení generačně dál. Je to nesmírně těžký úkol, protože kolem těchto bytostí je spousta "dospělých" (energeticky dětí), kteří žijí ve zranění.

Dítě, pokud je zraněné, dokáže být velmi VELMI kruté!

Pozemský svět se poté jeví jako chladný a krutý. Je třeba si uvědomit, že velká část dětí, která se sem inkarnovala pro roce 2000 je již velmi duchovně vyspělá. A každým rokem přibývají další nesmírně vyspělé duchovní bytosti. Pro ně je klasický přístup "dospělých", kteří jsou naprosto pod vlivem vnitřního dítěte, vnímám totožně jako ocitnout se v pekle!

Proto je tak důležité přestat sebe sama léčit tím, že se od sebe snažíme odstranit temnotu (snaha být lepším), odehnat vše špatné ze mě a myslet si, že se tím uzdravím, když tedy zůstane jen světlo. Vnitřní dítě vidí jako temnotu právě tyrana a soudce a tím, že je vytěsňuje, je promítá víc a víc ze sebe vně (vnímáno poté jako zlo ve světě), kde v něm vše tohle venku samozřejmě vzbuzuje odpor. A zároveň tím nepochopením odmítá převzít zodpovědnost za to, co promítá (vytěsňuje). Má pocit, že to není o něm, ale o těch druhých. Také věří, že vytěsněním v něm zůstane jen světlo, jenže ve vnímání vnitřního dítěte je světlo právě oběť. Zůstane tedy opět obětí. Nelze se takto z oběti dostat ven. Není to tedy cesta k sobě, ale naopak od sebe.

Řešením je přestat bojovat v sobě proti tyranovi a přijmout ho. Přestat bojovat proti soudci a přijmout ho. Ano, jsou naší součástí. Převzaté, ale staly se námi.

Skrze PŘIJETÍ všech třech! rovin systémem nahraných programů v nás (tyran, soudce a oběť) se můžeme začít uzdravovat a projevit se již v kvalitních energiích jako trojjediná bytost (otec, matka, dítě). A ve finále skrze POCHOPENÍ pak až do roviny božství (božský otec, božská matka, božské dítě).

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tady si dovolím vsuvku. Nevnímejte, že otec=tyran a matka=soudce, tam se role promíchávají a tyran a soudce pro naše vnitřní dítě v roli oběti se jeví oba současně, není to vyhraněné. A také je třeba vědět, že jako oběť se cítí už i naši pozemští rodiče, tudíž se tu konfrontují do nekonečna dokonce tři! oběti (odtud pochází touha hájit si své stanovisko, ta velká touha mít pravdu).

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Uvědoměním si, že celé tohle drama v nás však přehrává raněné dítě, které ještě ke všemu ve velké míře vychází z mylné interpretace situace, z důvodu malého množství zkušeností, aby bylo schopno uvidět celou situaci jako kompletní na sebe navazující celek (jednoduše řečeno vycházející z iluze), tak toto uvědomění je začátek skutečného léčení.

První fáze léčení je PŘIJETÍ, že věci se udály tak, jak se uděly a já nad nimi nemám a nikdy jsem neměl/a kontrolu je zásadní.

Další fáze je POCHOPENÍ. Lze se k ní dostat až po přijetí, což jsou témata třech spodních energetických center (1 až 3 čakra a témata k nim náležící). Tedy poté, co je vyléčeno naše nižší já. Vnitřní dítě již přijalo temnou část v sobě. Má možná i pocit, že odpustilo všemu a všem. K pochopení ale dochází ve většině případů až v určitém časovém odstupu od přijetí. Je třeba vše nově nabyté v sobě integrovat (ukotvit) a to chce zkrátka trpělivost 😊

POCHOPENÍM se probouzíme do duchovní oblasti svého bytí ke svému vyššímu já. Naše vnitřní dítě se uzdravuje a je schopno vidět vše z naprosto jiného úhlu pohledu, čímž dospěje. Dochází ke spojení sebe sama se skutečnou intuicí skrze portál srdce. Náš vnitřní hlas je jako znovunalezený nejlepší přítel. Už tu není žádný tyran, soudce ani oběť. Víme, že jsme složeni z božského otce, božské matky a božského dítěte, což je vlastně totožné jako nalezení Boha, Bohyně a Nevinnosti v sobě samém 💙💗💛 Až tady se uskutečnuje opravdové odpuštění.

Nacházíme prvotně v historii lidstva bezpodmínečnou lásku k sobě a tím i k ostatním bytostem a celé Zemi. Náš vnitřní hlas je laskavý, vstřícný a pravdivý. Takoví jsme i my lidé, pokud jsme zcela zdrávi jak fyzicky, tak duchovně.

Možná se tu pozastavíte a napadnou vás hranice (jako naše vlastní hranice mám na mysli), protože spousta z nás si možná představuje toto duchovní uzdravení jako klasického sluníčkáře. Musím vás však zklamat, sluníčkář je stejně zraněné vnitřní dítě jako to u agresivního násilníka. Jen projev traumatu je zde v odlišné formě. Jeden nemá hranice žádné (vytěsnil temnotu ze sebe) a ten druhý zase příliš vyhraněné (používá temnotu jako nástroj k sebeobraně).

Hranice uzdravené bytosti jsou automatické, jsou vystavené z lásky k sobě, a tudíž vytvářející úctu. Není třeba používat manipulaci ani zastrašování, jak se tomu děje tehdy, když výchovu vede dospělý vedený vnitřním dítětem se zraněním (hmm, takže nám známá klasika, že? 😅)

Tomu všemu lze poté snadno porozumět pouhou změnou úhlu pohledu, která se při uzdravování (přesněji řečeno cestě k sobě) automaticky děje.

Celé naše lidstvo teď prochází právě takovým léčením. Všechna vyplavující se bolest je tedy součástí léčení a potlačení jakoukoliv formou je pro její vývoj nežádoucí.

Přeji krásnou cestu k sobě nám všem, s láskou Veronika Laué 💖