Vědomí smrti

Je velmi důležité být si vědom Smrti. Ne na ni myslet každý okamžik, ale být si jí každým okamžikem vědom. Ač se to zdá jako jedno a to samé, ve skutečnosti je to velmi odlišné. Myslet na Smrt může být zatěžující a způsobovat strach z ní. Ale být si vědom Smrti je už o jejím přijetí jako součásti života. Tento stav vědomí by měl být prost strachu, ale spíš otevřen respektu z její velikosti.

Smrt není jen odchodem z tohoto světa, z fyzické formy, ale je i změnou, kterou nelze vrátit. Každý okamžik zachycený v minulosti, je pohřben. Již není, zemřel. Nelze ho prožít kompletně znovu. Včerejší den zemřel. Někdy je to velmi úlevné zjištění, pokud byl včerejší den hrozný😊, ale když byl krásný, těžko se s ním loučíme. A nejhůře se loučíme se včerejškem, který označíme za dosud nejlepší v našem dosavadním životě. Někdy si tento včerejšek a jeho kvalitu uvědomíme, až mnohem později, když naše dny zdaleka nedosahují úrovně prožitého okamžiku v určitém období našeho života. A tehdy se snažíme vrátit. Žít v minulosti. Velká část myšlenek míří tam. Víme, že nic již nelze vrátit, že minulost je mrtvá a pohřbena. Ale přesto nás to nutí být částečně v ní. Protože jsme nepřijali Smrt. Když přijmeme Smrt jako důležitou součást života, dokážeme přijmout i to, že minulost není. A více se zaměříme na přítomnost. S vědomím Smrti jinak přítomný okamžik prožíváme. Nejdřív je ale třeba Smrt poznat, přijmout a tím z ní přestat mít strach. Protože vnímání Smrti se strachem z ní je neustálé prožívání utrpení, úzkosti a deprese. Po setkání se Smrtí je třeba se s ní spřátelit. Ačkoliv se to zdá podivné, je to nutný krok k prožívání vděčnosti a štěstí v Životě. Vzpomeňte na pohádku Dařbuján a Pandrhola. I tam se Smrt stala přítelem, protože se zjistilo, jak moc je důležitá. Smrt ukončuje i něco, co je nepříjemné a bolí nás. Nejen když je naše tělo již připraveno na odchod z tohoto světa, ale i třeba včerejší den, kdy jsme zažili něco, co nás bolí a zraňuje ať už fyzicky nebo psychicky. Beze Smrti bychom se motali v jednom okamžiku jako ve smyčce a prožívali ho stále dokola. Smrt s sebou bere i to, co nám již neslouží. Díky ní existuje i časová rovina. Umožnuje proměnu. Dalo by se říct, že změna je synonymum pro Smrt. Změna se nám také občas přijímá špatně, přestože je nutná. A také se říká, že Život je změna, a pak se může klidně i zdát, že Smrt je Život. A v podstatě tomu tak je. Bez přijetí Smrti, nemůžeme ani přijmout Život. Ve strachu ze Smrti, máme i strach ze Života. Tyto symboly nejspíš označují jednu energii, ale lidé si ji v dualitě označili za dvě různé. Oddělili je od sebe, jako tmu a světlo. Jedno bez druhého by však neexistovalo. Dualita je zkreslená. Už je tomu tak. Má své klady i zápory. Pokud je však dualita správně pochopena, tak je k službám.

Smrt a Život spolu tvoří prostor, ve kterém žijeme. Smrt dovoluje Životu plynout v časové linii. Bez ní by to byl jen dlouhý nekonečný neměnný okamžik obsahující již vše najednou v jednom čase. Okamžik věčnosti. Věčnosti, která pokud by byla skutečně uvědoměna, byla by nesnesitelná.

Smrt je darem.

My se v podstatě nebojíme smrti, náš strach plyne z nevědomosti. Z toho, že nevíme.

Proto je přirozená touha vědět. Zkoumat a ptát se. A odpovědi se nám dostane. Pozorujte kolem sebe. Pozorujte Smrt kolem sebe. V přírodě. Vnímejte ji jako změnu všude kolem sebe. Bez touhy vše kontrolovat a řídit. Každý okamžik je NEOPAKOVATELNÝ. Nikdy nic, co uděláte dvakrát nebude prožito stejně jako předtím. Nic nelze zopakovat tak, aby to bylo stejné jako poprvé. Je mylné domnívat se však, že to nemůže být stejně krásné nebo ještě krásnější než v minulosti. Každý okamžik se může stát dokonale nádherným. Jen si to musíme dovolit.

S vědomím Smrti se tohle stává pravdou a součástí Života.

S vědomím Smrti intenzita každé prožívané chvíle krásy stoupá.

S vědomím, že tohle, co prožívám teď, je JEN a JEN TEĎ chutná přítomný okamžik úplně jinak. I něco, co se nám tolik nelíbí najednou dostává jinou podobu prožívání. Do Života se totiž vloudí nová kvalita nazývaná VDĚČNOST. Přináší neuvěřitelné pocity štěstí. Nejde ji však podržet křečovitě na jednom místě. Ona plyne. Můžeme se nechat unášet na její vlně. Vděčnost však v sobě nemůžeme nějak násilně vyvolat například jen proto, abychom byli zdraví. Takhle to nefunguje. Vděčnost je NÁSLEDKEM přijetí Smrti do Života jako daru a tím i vstoupení do PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU. Když dovolíme minulosti odejít. Pouštíme ji (podobnost se slovem Odpuštění zde není vůbec náhodná 😊).

Odevzdejte Smrti každý minulý okamžik. Darem od ní dostanete PŘÍTOMNOST.

S láskou vepsala Veronika Laué 💗