Účel průvodce

Když jsem hledala odpověď, snažila jsem se jít do svého středu, najít ji někde v sobě, v tichosti, v meditaci. Mnohdy jsem měla pocit, že jsem ji našla. Mnohdy se část zjevila. Vyšla na povrch, ale proces úplného začlenění NOVÉHO do života se až tak moc nekonal. Něco tomu poznání chybělo.

Ta největší uvědomění totiž přišla vždy o něco později, skrze kontakt s druhým člověkem.

Pokud v sobě ucítíte něco, co je třeba řešit, na co musíte v sobě přijít, je někdy lepší jít za druhým a naslouchat. Poslouchat jeho příběhu a chvíli ten svůj odložit. V jejich příbězích najdete odpovědi. Snažit se, co nejvíc poznat ostatní, ptát se jich na to, co bychom se rádi zeptali sebe. Skrze jejich světy dokonale poznávat ten svůj.

Ztrácení se do hloubky svého bytí někdy může být stejné jako chycení v pasti. Zaobíráme se svým problémem kamkoliv jdeme, máme chuť ho sdílet nebo si ho naopak nechat pro sebe a v samotě se v něm probírat do nekonečna. Mysl nám bude nabízet nespočet variant, čím vším to může být způsobeno. Někdy se v nich můžeme úplně ztratit, stát se poustevníkem na věky. V samotě, kde nám mysl nabízí řešení, které je téměř na dosah ruky, avšak by nás už nesměla tolik bolet ruka, že ji ani nezvedneme, abychom se je vyzvedli.

A spousta z těchto poustevníků přesto dokáže být současně i učiteli druhým. Dokonale jim dokáží pomoci, poradit z jejich svízele, ukázat směr. Přestože mohou být v pozici, kdy jsou sami ztraceni v sobě.

Ve chvílích své beznaděje tak hledáme dalšího učitele. Takového, o kterém si myslíme, že nás dokáže zavést dál. Že nám ukáže víc, protože už toho víc zažil, vnímáme ho téměř hierarchicky na vyšší příčce duchovního vzestupu. Rozhodně nám i předá něco, co opravdu potřebujeme.

Ale co když ti největší "učitelé" nám život přinese přímo pod nos? Ti, kteří právě u nás hledají podporu. A většinou ti, kteří u nás vyvolají pocit, že s nimi se už nikam neposuneme? Vyvolávají pocit marnosti a frustrace. Nevnímají naše slova, snažíme se a nic. Jsou jen ve svém světě, nechtějí slyšet náš názor, pokud by měl být jiný než ten jejich. Chtějí jen souhlas. Hledají někoho, kdo bude stát za nimi. U těch se dost často najde odpověď, pokud se změní způsob vnímání situace z naší strany. Jsme tam. Dva. Nikdo víc, nikdo méně. Nikdo nikoho neučí víc, nikdo víc nepřijímá. Jen plyne rozhovor. Nasloucháme bedlivě příběhu. Hledáme v nich sebe, své činy. Svá rozhodnutí. Jsme tam sobě navzájem. Oba důležití. NASLOUCHÁME. Necháme se nasáknout jeho příběhem. Skrze jeho příběh uzříme ten svůj. Poznáme, jaké dopady mají naše činy, které okusil přes někoho jiného. Odpouštíme sobě. Odpouštíme jemu, pokud činní to bolestivé, co bylo učiněno nám a on ještě není schopen vidět následky.

To je krásný způsob, jak růst, jak porozumět sobě sama. Je to citlivá cesta k odpuštění. A funguje současně i na druhou stranu. Když se začneme vnímat jako někdo, kdo MÁ POMOCI, jsme v této pozici, nemusí to prospět ani tomu, kdo si zdánlivě pro pomoc přišel.

Já osobně se vnímám jen jako průvodce než učitel.

Je krásné prozřít a vidět, že všichni, kdo hledají rady je zároveň i nabízejí. Že i oni jsou našimi průvodci. Že není žádná duše více či méně vyspělá, nebo více na duchovním vzestupu. Že tento způsob hierarchie je zažitý ze systému. Že každý máme své krásné místo v životech ostatních, které je nenahraditelné, jedinečné ve své hloubce. Že nám Bůh do života posílá jen ty nejlepší průvodce přesně na míru. A není to nutné jen při terapii. Platí to všeobecně při setkávání a sdílení s druhými.

A tímto děkuji všem průvodcům, kteří již přišli do mého života a těm, kteří teprve přijdou.

V lásce Veronika