Tělo versus mysl

Aktivita vychází z těla.

Kontrola (i nad aktivitou) vychází z mysli.

"Buď tvůrcem svého života," říká mysl.

"Následuj mne," říká tělo.

Vy jste ti, kdo prožíváte.

Pocit, že si tvoříte svět kolem sebe tím, jak myslíte, je projevem touhy mysli kontrolovat stav kolem vás. Je to nedůvěra převlečená za důvěru k Vesmíru. Mysl je úžasný manipulátor.

Co kdyby se to ale vše dělo, aniž bychom si to myslí neusměrnili? Co když jakákoliv vizualizace toho, jak to chci, je jen tak trochu jasnovidné prokouknutí do našeho plánu? A s tím přichází uklidnění, díky kterému si čas do doby, než událost nastane, užiji v emoční rovině bezpečí? Protože jsem si to nalajnovala, tak se to stane. Co kdyby se to však stalo i tak? Jen jste nakoukli pod pokličku svého plánu, který jste si vytvořili, než jste přišli žít příběh sebe samých.

Co když se můžete uvolnit a žít v míru sami se sebou i bez toho nakukování?

Jenže k tomu by byla třeba víra. Dát víru svému tělu, že vás zavede tam, kam je třeba, a přesně v ten správný okamžik.

Že tělo je jako takový skafandr, který je krásně naprogramovaný, aby vaši duši svezl.

Stačí jen nasednout a bavit se. Užívat si emoce v jejich surové podobě. Prožívat bolest i radost. Přirozeně. A tělo by vás vedlo k tomu, jak je prožívat zdravě. Jen ho nechat, důvěřovat mu.

Tělo je dar Boží. Dar duši, která toužila poznat a prožít sebe samu.

Všechno ostatní jsou jen příběhy, které jsou nutné, aby se emoce mohly zrodit a následně prožít.

Není nutné jim bezmezně věřit. Není nutné věřit mysli její hru na soudce, viníka a oběť. Není nutné dál předávat iluzi těžkosti viny.

I když přiznávám, je těžké se toho vzdát...