Síla Soucitu

Znám jednoho rybáře. Jeho srdce je naplněno bolestí, křivdou a nenávistí. Žije sám, jen se svým němým přítelem, pejskem. Prodal dům a odstěhoval se do malého karavanu na břeh řeky. Myslel si, že uteče ze světa, který pro něj nebyl přívětivý. Kde se mu už nelíbilo žít. Kde si lidé navzájem nevěří a žijí v přetvářce. A tak odešel od toho všeho zlého a protivného, co ho obklopovalo. Z počátku byl spokojený. Vypadal nadšeně a líbilo se mu nově nabyté ticho, když chytal ryby na udici. Ale postupně začal cítit nervozitu. Z lidí, kteří procházejí kolem, z aut, která projíždějí v blízké silnici. Ticho přestalo být tichem. Vztek v něm začal narůstat pomalu, ale s jistotou. Už nebyl tak usměvavý, většinu času si na něco stěžoval. Okolí mu svým přístupem reflektovalo jeho vnitřní svět. Nespokojenost ho dohonila i tady na břehu řeky. Myslel si, že uteče tomu všemu, co bylo venku, a ono to mezitím bylo celou dobu uvnitř. A on to s sebou pouze přenesl na jiné místo.

Chodím kolem něj každý den, již několik měsíců, když jdu na procházku se svým psem Matějem. Každé ráno ho uvítám s úsměvem, promluvím k němu pár slov o lásce, o tom, co je kolem nás a co je v nás. Prohodíme pár slov a on vždy s úsměvem kroutí hlavou a mávne rukou na pokyn, že jsou to všechno jen hloupé nesmysly. Úsměv na jeho tváři však naznačuje, že se ho má slova dotýkají. Že jeho ledové srdce pomalu taje a postupně odkrývá všechna ta temná zákoutí. Jeho temnota se prodírá na světlo a postupně se ukazuje víc a víc. Občas ho slyším křičet a nadávat.

Včera večer svítil měsíc obzvlášť jasně. Za tmy jsem procházela kolem a slyšela obrovský křik a nenávistné nadávky vůči jedinému příteli, kterého u sebe má. Zloba, která šla z jeho slov zasáhla i moje srdce. Nebolelo mě to, že ubližuje tomu malému pejskovi, ale skutečnost, jaká bolest se asi musí skrývat za tou vší zlobou, když dokáže takto křičet na nevinného.

Přes mé otevřené srdce jsem mohla cítit tuto bolest. Slzy rybáře stékaly po mé tváři. Dovolila jsem svému srdci, aby se spojilo s tím jeho. Dovolila jsem, aby mě to prostoupilo.

Pokaždé, když se rozhodnete otevřít své srdce ucítíte nejen svou bolest, ale i bolest ostatních. Není jiný způsob. Děje se to skrze nově nabytou skutečnost. Skrze uvědomění si soucitu. Nelze mít otevřené srdce a zároveň necítit ostatní. Není to jen empatie, která umožní porovnat co cítí ten druhý s tím, co jsme zažili v životě my a poté si vyvolat vlastní pocit z naší zkušenosti. Tím se vytváří POCHOPENÍ. Soucit je však mnohem víc. Je to SKUTEČNÝ PROŽITEK. Je to jako být druhým člověkem. A toho se bojíme. Nejen proto, že v tom ztrácíme svou vlastní identitu, ale my máme strach cítit to, co cítí ostatní. Obzvlášť pokud se jedná o bolest. Dovolíme si otevřít srdce jen v případě krásných pocitů, kdy zažíváme zamilovanost, ale jakmile láska začne léčit naše srdce a otevírá nás bolesti, už se bojíme. Tu svou vlastní bolest ještě zvládneme, ale co tu bolest milované/ho? To ne, to honem rychle zase srdce zavřeme.

Pocit, který se dostavuje v takových situacích, když je srdce zavřené je LÍTOST. Tu určitě dobře znáte.

Soucit však není lítost. Nikoho nelituje, nestojí stranou, ale zároveň nezasahuje. Nesnaží se pomoci, neboť se nesnaží zastavit bolest. Naopak ji nechává proudit. Jen tak může bolest odtéci.

Lítost má v sobě strach, tak se snaží vše zakrýt, nebo jde do oběti. Lítost se bude snažit pomoci a bude používat manipulační manévry, aby se bolesti vyhnula. Lítost použije termínu "chudák, chudinka". Lítost není léčivá.

Soucit léčí na všech rovinách. Otevře vás dokořán a spojí vaše srdce se srdci ostatních. Nechává pocítit jednotu.

Nejprve je však třeba uvolnit nánosy křivd, které nás bolí. Nosíte je v sobě již dlouho. Teď je čas je pustit. Teď je čas léčit sebe a tím i ostatní. Skrze propojení srdcí.

Pak se mohou na světě dít zázraky.

V lásce Veronika 💗