Myšlenka

Myšlenka. Dlouho jsem měla pocit, že naše myšlenky tvoří skutečnost. Tato skutečnost mě potěšila, ale zároveň jsem si s hrůzou uvědomila, kolik "špatných" myšlenek mi probíhá hlavou. Takže namísto tvoření si ráje si tvořím osobní peklo, a čím víc se snažím myslet "správně", tím víc mám tíhu zodpovědnosti na svých zádech. Tohle břemeno je však velmi těžké nosit. Tak těžké, že si najednou z ničeho nic řeknete - nebo spíš vám přijde na mysl - a proč?

Proč by to tak mělo být? Vždyť kdyby myšlenka měla schopnost tvořit, tak by tvořila každá myšlenka bez výjimky. Přece není rozdíl mezi myšlenkou a myšlenkou, mezi myšlenkou ve vzteku a myšlenkou v lásce... Vše je myšlenka. Jen písmena tvořící věty prolétávající mou hlavou vyvolávající sice emoce, ale tím jejich tvoření končí. A emoci vlastně netvoří myšlenka jako taková, ale jen rozpor mezi myšlenkou a tím, co si o myšlence myslím já. Pokud ji nechci přijmout, vzniká rozpor a vztek. Pokud se s ní ztotožním a je mi příjemná, vzniká emoce spokojenosti...

Takže myšlenka netvoří. Uffff. Jaká úleva.

Tak kdo tedy tvoří? Co tedy tvoří? Proč se mi tedy děje tolik věcí, které nechci, a proč někdy se děje přesně to, co chci.

Odpověď je prostá.

Vše se děje. Děje se to stále a děje se to tak, jak to je. Jediné, co způsobuje slastné nebo nepříjemné pocity, je právě v tom, jak události přijímám, jak moc jsem odevzdaná ŽIVOTU. Jak moc jdu s proudem nebo jak se proudu bráním tím, že označím něco nálepkou "špatné" nebo "dobré". Tam kde označím jako "špatné", vzniká rozpor, já nechci přijmout událost a bráním se jí, mám snahu chytnout kormidlo a začít řídit svůj život sama. Něco MUSÍM změnit, něco udělat, něco vytvořit apod. A někdy to jde lehce, pak je to s proudem, a někdy to prostě nejde... Pak se snažíme měnit něco, co změnit nejde.

A tam většinou vzniká deprese, propad. Tam jsem byla mnohokrát. A říkala jsem si, proč se mi to vše děje? Proč já? Co s tím? A něco uvnitř mě vědělo, že dělat nemusím nic, jen být. A to já jsme nechtěla, proto tolik boje uvnitř mě. Většinou marná snaha prosáknutá "těžkým obdobím", které bylo ale těžké jen proto, že bylo nepřijaté.

Málokdo si pod některým tématem dokáže představit, že prostě nebude bojovat. Ale že na sebe namísto toho bude konečně hodný. Nebude si dělat věci, u kterých je třeba trpět, vytrpět, přečkat... Ale jen přijme, poděkuje, důvěřuje, že jeho cesta je vždy správná a vždy jen JEDNA. Předem připravená, předem zvolená. Jediné, co je u toho měnné, je prožívání událostí. Pohled na ně. Proto je tak důležité být v přítomnosti a užívat si co nejvíc to, co se mi děje. I to nepříjemné. Umět zacházet s emocemi jako s dary, které nám pomáhají přijímat skutečnost. ŽÁDNÉ ŠPATNÉ ROZHODNUTÍ NEEXISTUJE. Vždy se rozhodnete jen jednou.

Důležité je ODEVZDÁNÍ SE. Odevzdání se proudu ŽIVOTA.

Důvěra, že vše je v pořádku. Že já jsem v pořádku a vše, co se mi děje, je v pořádku. Nechat se vést, činit rozhodnutí tak, že víte, že se vždy rozhodnete správně, i když budete mít pocit, že jste se rozhodli "špatně", je to jen nálepka, kterou jste události přiřadili, a tak na ni nahlížíte.

Události jsou v pořádku, jen se naučit hrát s emocemi, nechat se jimi prolnout a nasytit plnými doušky...

Dnes s láskou.