Pýcha, obzvlášť ta duchovní

Kolektivním polem se už krásně šíří téma, které jsem už několikrát otevřela ve svých úvahách. A je jím Pýcha a Duchovní pýcha jako její nejtemnější část.
Pýcha v sobě nese oddělenost. Povyšuje jednoho nad druhého. Vždy si však najde pádný a krásně zdůvodnitelný důvod, jak si ji v sobě potvrdit, aby se tvářila jako naše kvalita. Dokáže se tvářit jako hrdost, jako sounáležitost, jako obětavost.
Je tu velmi velmi obrovská past. A je možné se do ní chytit jen a pouze tehdy, pokud nejste ve svém skutečném srdci (píšu skutečném, protože lítost není emocí, jenž se vyjadřuje skrze srdce, nýbrž skrze ego).
A je velmi těžké se ubránit nespadnout do této pasti, kdy máme pocit, že přesně TEĎ jsme se dostali do svého srdce, a to je to, co máme následovat. To, co nás spojuje.
Například máme pocit, že POMOC nás spojuje. A ačkoliv VYCHÁZÍ Z DOBRÉHO ÚMYSLU, je postavena na pýše.
Nezdá se vám? Pohoršuje vas toto tvrzení? Ano úplně tomu rozumím. Sama jsem to tak dlouho měla.
Jenže pomoc už se své podstaty rozděluje.
Rozděluje na někoho, kdo MŮŽE a někoho, kdo POTŘEBUJE (nemůže). Rozděluje na MOC a BEZMOC. Vytváří zachránce (Hrdinu, modlu) a oběť (Ti, jenž mají být spaseni hrdinou).
Je to velmi nebezpečný koncept. Je to smrad oblečený do voňavého bílého roucha. A proto vypadá tak zářivě a chytlavě pro nás všechny. Cítíme se pak potřební, užiteční a někde velmi velmi v hloubce je pocit, že nám konečně bude odpuštěno, když teď zaujmeme to správné stanovisko a budeme Ti dobří. Vychází z podstaty, že jsme špatní od základu a musíme se neustále snažit napravovat. Je to podmíněno naší výchovou. A je to přece také naše přirozenost být tu pro ostatní, když je třeba pomoci. Ale otázka by měla být spíš: PROČ SE VŮBEC DOPUSTILO, ABY MUSELO NĚKOMU BÝT POMÁHÁNO?
Proč tohle nějak neustále potřebujeme v sobě krmit? Ten dobrý pocit, když pomůžeme, znáte ho? Já ano, také ho znám a pozoruji v sobě...
Když se kupovaly odpustky, také to mělo vliv i na psychiku jedince. Dokázal si tak odpustit.
A tak jsme u zrodu toho všeho a tím je ILUZE VINY. A je to jako začarovaný kruh. Zlo, oběť a zachránce. Pořád dokola. Neustále tu točíme dokola stejnou hru.
Všechno se to děje kvůli pocitu viny. Kvůli tomu prvotnímu hříchu, který se táhne generace a generace s námi. Koncept karmy.
Jenže ten koncept není pravdivý.
Není skutečný.
Vina neexistuje.
Není žádný soud, kromě toho, který každou vteřinu vytváříme sami v sobě...
Až uvěříme v naši vlastní nevinu (jakkoliv je nám naše vlastní vina skryta) tak nastane MÍR v nás.
A jakmile je mír v nás, je i ve světě.
Podejme ruku bližnímu TEĎ, když je to ještě potřeba, když jsme ještě dopustili, ale pak v sobě sjednejme mír, ať již příště ruku podáváme jen při láskyplném setkání dvou dokonale mocných bytostí ❤️🌸🌀🦋
Nepleťme si vinu a zodpovědnost. Zodpovědnost ve svém jednání nevytváří pocit chybného jednání. Obsahuje růst, poučení se z chyb.
Vina nás drží v kole. Ublížíme (i když nechceme), pak se obviníme (cítíme zase ten těžký kámen v sobě) a pro zbavení se ho opět někde ventilujeme, a tak dokola. Cestou ven z toho se nabízí pak pomoc někomu (to si můžeme oddechnout od té tíhy), kdy se vykupujeme ze svých minulých činů (že jsem dnes zase řval/a na své dítě, že jsem jej uhodil/a ve víru emoce, že jsem zase lhal své ženě, že jsem zase lhala svému muži apod.) A tak nějak "omylem" manifestujeme (jako Mágové uvedeme do hmoty) ve světě oběť, která naši pomoc bude potřebovat. Jinak bychom se té tíhy nezbavili nikdy. Zase na malou chvíli nám bude dobře, jsme dobří. Jsme hodni lásky... Dokud zase nezakřičíme na své milované dítě či blízkého... Jj, je to past.
Miluji vás, a beru plnou zodpovědnost za svá slova, jen netuším, jak je pochopíte vy, protože každý máme svůj filtr, více či méně obranný. A jak zde již píšu. Já nás vidím jako nevinné od počátku. Ale také nás vidím jako zodpovědné.
A je čas se poučit z toho, co bylo 🌸
Laué ❤️