Prospěch nepravdy

 Někdy je nepravda (iluze) potřeba jako nástroj k pochopení pravdy.

Tohle může znít dost komplikovaně. Ale je to vcelku jednoduché a děje se to velmi často.

Věda je na tom i tak trochu postavena. Psychologie je na tom postavena snad celá. Nechci a "nebudu" zpochybňovat žádné teorie. Jen píši, k čemu jsem dospěla.

Jak jsem již psala v jiných úvahách, mysl ráda analyzuje. Existuje tak mnoho teorií na vysvětlení a pochopení sebe sama. Freud, Jung, I-ťing apod. (dnes je těchto typologií až přespříliš). Vše je postaveno na kategorizování podle psychických rysů nebo podle chování člověka. A vše nám velmi pomáhá pochopit své vlastnosti a zachází až do typologií, kdy se zařadíme do určitého typu a spousta věcí nám zapadne tam, kam má. Konečně! Pochopíme, proč to tak máme, proč jsme se celou dobu chovali takhle a jinak nám to nešlo. Tohle je naprosto báječný okamžik. Vlastně se děje ODPUŠTĚNÍ v plné své parádě. Konečně jsme přijali své nešvary, "negativní" emoce a s tím spojené vlastnosti. Konečně nám někdo rozumí a máme to stejně i s někým jiným, kdo se v daném typu našel. Nejsme v tom sami. A ještě jednou opakuji: JE TO BÁJEČNÉ! A já velmi děkuji všem těmto teoriím a tezím, do kterých jsem byla zasvěcena. Bez nich by to nešlo.

Jen je třeba myslet na to, že je to NÁSTROJ. Nástroj k ODPUŠTĚNÍ a PŘIJETÍ SEBE SAMA BEZ VÝHRAD.

Samo o sobě to není důležité a víceméně ani vlastně pravdivé. Vzhledem k nekonečnému potenciálu naší duše.

Jen to bylo (po)třeba.

Dostanete se přes další své odpory, které držíte v těle, a můžete dál. Tedy většinou, protože někdy se právě stane, že vám ta teze stačí, vezmete ji jako dogma a držíte se jí jako klíště, i přestože vám po čase třeba může přestat sloužit. Máme vlastnost konzervativnosti. To naučené a přijaté už podržet. Investujeme do toho část sebe a máme strach o ni přijít. Ten strach nás ale zároveň nutí stagnovat a dál se nevyvíjet.

Na tomhle jsou pak i víceméně postaveny všechny organizované víry a sekty. Proto je těžké z nich odcházet nebo opouštět daná smysluplná poznání, která k nám z nich přišla. Neuvědomíme si, že to léčivé už jsme si z nich většinou odnesli. A téměř v každém případě se jedná o další krok k sebepřijetí a následně k tomu tolik potřebnému ODPUŠTĚNÍ.

Já se vždy hodně pro něco nadchnu, celá se tím naplním a pak, když zjistím, že "už mi to nestačí" (jako by ten oblečený kabát začal být příliš těsný), pouštím to dál. Beru to jako nástroj pro zobrazení kousku mozaiky z vesmírné tapiserie.

A jak to máte vy?

PS: Pro mě zatím nejuniverzálnější seberozvoj představuje kniha ČTYŘI DOHODY a PÁTÁ DOHODA od Dona Miguela Ruize. V nich se vlastně nejedná o rozbor a pochopení vaší osobnosti, ale jde čistě o úhel pohledu na celé lidské bytí. Jsou velmi jednoduché, a přesto se pokaždé, při opakovaném čtení, tak trochu změní. Zvláště tehdy, když ve svém životě projdete nějakým novým poznáním. Jsou krásně tvárné a to se mi na nich líbí. Nedrží vás v šachu a dávají vám spoustu prostoru, nestanovují žádné dogma, naopak je spíše zpochybňují.

Moc ráda se k nim vracím.

S láskou dnes Veronika