Přijetí paradoxu

Jaký je význam paradoxu na cestě seberozvoje? Jaké jsou nástrahy na cestě seberozvoje?

Každý má nějaké, u mě to rozhodně bylo (a je) zaměření na pravdivost toho, čím se chci zabývat, co chci předávat dál. A v určité - řekla bych myšlenkové - fázi se dostaví pocit triumfu. Pocit, že teď jsem na to všechno jako přišla. A k tomu neodbytný pocit, že to, na co jsem přišla, je ta kosmická, univerzální pravda a že ti ostatní to ještě dost nepochopili. 

V tom samém okamžiku ale probíhá kdesi ve mně proces velké pokory. Tak moc velké, že mi tento pocit pýchy vadí. Stává se nepřípustným.

A tady je důležité jít nad ten souboj, podívat se ještě z dalšího úhlu pohledu. Protože ego potřebuje pro svůj růst chválit, potřebuje mít pocit, že je v něčem jedinečné, nejlepší. Že například metoda terapie, ke které člověk došel, je ta nejlepší, nejefektivnější. Protože aby ji mohl dělat, tak jí musí věřit. Tahle část je důležitá pro úspěšnou terapii. A k tomu je tento pocit velkoleposti zapotřebí.

Já ho vnímám jako takový spořič obrazovky, který běží na pozadí, je jakýmsi ujištěním, že svůj dar používám dobře. A tak jsem se přestala těm vnitřním pocitům bránit. Zasměji se, uznám je, procítím po těle, protože s sebou přinášejí krásnou euforii a protože to je krásná potrava pro buňky. Užiji si jejich působení, ale zároveň s tím je neberu vážně. Vnímám je jako nástroj. Jako informaci pro část mě, která je se mnou v symbióze a která to takhle potřebuje mít (ego). Tu část, která tu potřebuje fungovat na principu systému, v kterém tady žijeme. Tu část, která potřebuje vědět, že je důležitá, že dostává pozornost, která potřebuje mít pocit, že ví všechno nejlíp. Bez toho nedokáže uskutečňovat svoje plány, vize. Pokud v sobě máte silně zakořeněnou pokoru, tak tento vítězný pocit budete odmítat. Budete ho brát jako svou slabost, proti které je třeba bojovat. Čímž vlastně oslabíte ego a shodíte vše, co jste doposud vytvořili, pouze proto, že je pro vás těžké přijmout klam, ve své touze být pravdiví a dělat věci správně. Hodně se tohle projevuje jako jakýsi druh perfekcionismu. Přesně ten typ lidí, kteří mají hodně různých schopností a ve většině z nich již dosáhli dokonalosti, jen oni je vidí ještě jako nedokonalé. Stále je na čem pracovat. Než to někomu předám, musím vědět, že mu to bude opravdu prospěšné. K tomu se váže i strach dělat chyby, strach z nepřijetí, ale to jsou pak dodatečné emoce, které se přidružují. Ta prvotní je ve své podstatě kvalita. Velmi intenzivní pokora. A ta vás právě paradoxně může přivést do pasti. Protože ono je potřeba uznat, že je to dobré, že je to nejlepší! Protože jde o váš DAR. A ten musí být pro vás ten nejlepší. Darů muže být víc. A ta pokora v tu chvíli může současně fungovat s tím opojným pocitem a může pohladit ego a dopřát mu to vše. Je to vlastně i forma sebelásky v praxi.

Potkávám kolem sebe tolik úžasných lidí, kteří mají tolik schopností, až žasnu, a oni to někde uvnitř sebe vědí, ale POKORA je nepustí dál. Vzniká konflikt. A v tu chvíli je dobré přijmout paradox.

Tohle vše prožívám i u psaní této úvahy a při jejím zveřejnění. (Mám? Nemám? Není to už na pilulku?) :-) :-) :-)

Ale bez přijetí této části (teď je to čistě pro ty zmíněné perfekcionisty) vám nepůjde realizovat, co si tolik přejete. Nedovolí vám to jít tvořit.

Je to jako být mnichem a zároveň chtít mít intimní vztah.

Kdybych chtěla milovat Božskou láskou, byla by ta láska stejná ke všem bez rozdílu... Jak pak tedy mít intimní vztah a milovat někoho jaksi víc? I když si ve vztahu dáte maximální svobodu, přesto tam bude stále trochu pocitu vlastnictví: "A jsi můj?", "Jsem já Tvá?". Pokud byste chtěli dosáhnout osvícení a dávat lidem Božskou lásku, vaši nejbližší by mohli mít pocit, že je dost nemilujete (paradox, že?).

Proto ti, kdo tvoří různé metody terapií nebo publikují své pravdy, tolik lpí na postupech. Na tom, aby to bylo přesně tak, jak oni předávají, protože tomu musí věřit, že to tak je. Protože když to změníte, nebude to fungovat, tak jak má. Je v tom dokonalost, preciznost a oni jsou si toho vědomi. Musí věřit, aby mohli předat něco, co je funkční. Nejde to vše vytvořit a pak shodit tím, že je to ve své podstatě jedno, dělejte si to, jak chcete. To by asi nikomu moc nepomohlo. Je třeba cítit tu jedinečnost. On si stejně každý najde to, co s ním rezonuje. Co je v danou chvíli pro něj potřeba. Třeba metoda Cesta od Brandon Bays nebo metoda RUŠ, dotekové terapie, Elena Tonetti, léčba informací a spousta zajímavých knih s návody na štěstí...

Takže se stačí rozhodnout. Pokud nechcete být mnich a zároveň nezradit svůj pocit pokory v sobě, tak přijměte paradox. Bůh vám již odpustil, ostatně je to jen hra. 😃

Ať se daří!