Pasti Mysli

Pokud by mysl chtěla přijít všemu na kloub, musela by v první řadě připustit, že ona sama neexistuje. Existuje jen prázdný prostor, ale mysl chce analyzovat, chce rozbor.

Připustit, že slepice a vejce jsou zároveň, nekonečnost Vesmíru. Toho všeho není mysl schopna, ačkoliv se o to neustále snaží.

To, proč se lidé zkouší spojit se svým bytím, mnohdy za pomoci psychotropních látek, tkví v netrpělivosti a touze mysli pochopit svou podstatu (vám to přeloží jako pochopit vaši duši). Nakonec stejně přichází prozření, že je jen jediný "přechodový" rituál, který toto umožní, a tím je samotná smrt. Mysl totiž není schopna zpracovat, byť si jen představit, nekonečnost. Ať je to nekonečnost vesmíru, nebo nekonečnost duše, a právě ta nekonečnost je pro duši hlavní podstatou. Schopnost představy je pro mysl důležitá, protože skrze ni analyzuje. Nekonečno však nejde zanalyzovat, protože kapacita mysli pro jeho představu prostě nestačí. Mysl se dostane maximálně tak daleko, jako je pocit "mám to na jazyku", ale to je její strop. Tam už je hranice. Skrze všechny tyto pomůcky pro změny vědomí se dostanete právě jen k letmému doteku a to ve vás podnítí většinou ještě větší touhu jít hlouběji... Tam ale číhá bludiště představ, mnohotvarů a mnohorealit, které není o nekonečnosti duše, ale o nekonečnosti variant odpovědí na toto téma, z nichž každá je utvořena tak, aby ji mysl mohla analyzovat. Tudíž je vždy ohraničena.

Došlo mi v tomto všem hledání, že se nemusím bát, že bych nenašla odpověď, protože jsem si jistá, že smrt přijde.

Tento přechodový rituál čeká na každou bytost, která tu žije. A tak jsem trochu zvědavá, trochu se bojím a trochu už NEMÁM touhu to vše vědět TEĎ. Už se nechci nechat lapit pastí mysli, která je čím dál tím hladovější po analýze. Raději s pokorou přijímám, že nevím, přijímám, že v této formě cokoliv budu vědět, bude omezené; přijímám, že vše, co vím, může být jen iluze; přijímám svými smysly, co je mi skrze mé tělo možno procítit, a nesnažím se to dál analyzovat. Při zaměření se na analýzu se mi totiž z života vytratila radost... Ano, vzrušení analýza přináší, ale radost z bytí naopak potlačuje. Trpělivost, nebo chcete-li pokora, přijetí toho, v jaké formě se tu nacházím a jaká jsou má omezení, a zároveň víra, že duše tato omezení nemá, jen jsou mi tady účelně skryta a já jsem se rozhodla tomu účelu bezmezně důvěřovat.

Mám ze svých zkušeností obrovský respekt k použití psychotropních látek, obzvlášť pokud jsou spojeny s vysokou inteligencí neboli s pocitem neomezení mysli. Tam se vytváří bludiště, ze kterých už mnohdy těžko hledáte cestu zpět... Tedy do té doby, než přijde ten vytoužený přechodový rituál... Smrt samotná.

Ale je to jen můj náhled, nejde o konstatování pravdy. :-)

Toto téma se mi otevřelo v rozhovorech s lidmi, kteří mají touhy být lepšími, něco ve svém životě změnit. Mají pocit, že ego je brzdí, ovládá více, než si přejí... Do toho mě ještě napadá, že ego je spojováno s myslí, ale já ho vnímám spíš jen jako propojovací most mezi duší a myslí. Že ego samo o sobě není živá entita, na rozdíl od mysli. Ale může být informačně slabé, takže přijme jen úzký tok informací v určitém úseku, nebo naopak velmi silný tok, a pak přijímá velmi rychle, čímž vytváří pocit, že je veliké. Pro představu mysli je to asi jako most pro pěší a most Manhattan.

Co se týče počítačového virtuálního prostoru, je to akt, kdy mysl manifestovala sebe sama (trochu i do hmoty). Proto tolik přitahuje naši pozornost a jsme v něm uvězněni podobně, jako jsme uvězněni v našich představách. Všechno, co je kdy vysloveno, jde vždy přes filtr mysli, která se použitím symbolů snaží pojmenovat a následně zanalyzovat cokoliv.

Proto se vyhledává klid a absence myšlenek při sestupu do sebe, při meditaci. Dokonce absence jakýchkoliv představ, to je asi nejbližší stav k Bohu, Stvořiteli či Všehomíru... Ovšem buďte si jistí, že mysl by z této pravdy byla velice zklamaná... Čím víc se blížíte k pravdě, tím víc je mysl v depresi a blíž k pocitu vyhoření... Pro mysl je Bůh zklamáním. A odtud pak pochází strach ze smrti.

Přátelé, končím dnešní vysílání, snad vaše mysl neupadne do deprese. :-)

Na to radím dát si studenou koupel v jezeře, potoce, řece (je na vás, v jakém pořadí), zatančit si, dát si pořádnou porci čokoládové nebo vanilkové zmrzliny, čerstvé zeleniny nebo bylinkový čaj. Cokoliv, z čeho vaše chuťové pohárky šílí blahem. Zkusit namalovat obrázek, vytvořit hrneček (nebo něco tomu podobného) na hrnčířském kruhu, jít do deště ven a pořádně zmoknout a přitom si zadupat v kalužích, ochutnat bylinku utrženou přímo z louky (myslím tu jedlou bylinku, pokud tedy nechcete ten pravý přechodový rituál zmíněný výše trochu urychlit), pomilovat se s někým, koho milujete, zazpívat si nahlas, zasmát se, až budete z toho plakat, plakat a klidně i přehrávat, dívat se na východ či západ slunce... Dopřávat si takové "kýče", protože ať už jsou skutečné, nebo jen iluzí, v daný okamžik jsou setsakramentsky báječné! Dovolte si zešílet blahem způsobeným prostým bytím... Dokud TADY ještě JSTE.