Odevzdání

Následující text přináší vhled do témat:

_____________________________________________________________________________________________________

💧 Odpuštění

💧 Mistrovství opouštění

💧 Přijetí Boží vůle

💧 Spřízněnost

💧 Dohody duší

💧 Hlubší pochopení souvislostí

💧 Bezpodmínečná láska

_____________________________________________________________________________________________________

Uviděl ji. Stála bokem k němu, zapředená do rozhovoru s nějakým mužem. Smála se nahlas a gestikulovala rukama tak, jak si pamatoval. Měla na sobě dlouhé šaty, černé s červenými květy. Sahaly ji téměř až na zem. Byla bosky. Zbystřil páskové sandále položené kousek od ní, hned vedle její tašky na kamenném schodišti, které vytvářelo rozlehlý půlkruh kolem levé strany pódia. Vypadala božsky. Její záře byla úplná. Viděl, že Adina je ve své síle, a to ho dostalo. Minulý rok, kdy se naposledy setkali, byla v bolesti, hrála, že je silná, ale nebyla. Byla zmatená a uzavřená stejně tak, jako on vůči ní. Nebylo tehdy těžké nechat ji odjet. Teď měl pocit, že by ji nedokázal pustit. Přál si vyhřívat se v tom teple, co z ní sálalo a napít se té záře, co z ní vycházela. Už téměř zapomněl, jak chutná.

Pozoroval ji jak přimražený. Počítal vteřiny, které mu zbývají do chvíle, než se otočí a najde ho pohledem. Dostal chuť na cigaretu. Sklonil hlavu níž, aby zašátral v kapse kalhot, ale uvědomil si, že přestal kouřit před několika týdny. Když zvedl hlavu byl v šoku. Její tvář byla těsně před tou jeho. Její oči ho lačně pohlcovaly. Nahnula se ústy k jeho pravému uchu. Ucítil horkou páru z jejího dechu, mokro jejího jazyka na ušním lalůčku a uslyšel tři slova: "Chceš ho vykouřit?".

Ještě, než dozněl tón otazníku, její tvář se rozpila v mlze. Rozčileně se rozhlédl kolem sebe. Stála dobrých patnáct metrů od něj. Stále byla plně ponořena do rozhovoru s oným mužem. Protřel si oči, spojil palec a ukazováček na kořeni nosu a chvíli tak spočinul. S hlavou nakloněnou k zemi vyvíjel prsty tlak, aby se mu myšlenky utříbily.

Co tohle bylo za halucinaci? Už mu úplně hrabe?

A do toho mu hlavou prolétla odpověď na její otázku.

Ano. Chtěl. Moc chtěl, aby mu ho alespoň ještě jednou vykouřila.

Věděl, že odsud musí pryč dřív, než si ho všimne. Dřív, než stočí pohled k němu a on bude muset čelit setkání, které tak dlouho odkládal. Neuměl si představit, jak bude na ni reagovat ve chvíli, kdy ho uvidí s Marií. A nechtěl vidět, jak bude reagovat Adina.

Bál se, byť jen slyšet její hlas naživo. Po tom, co ho teď poslední týdny pronásledovala jeho představa o ní. Byla všude kolem něj. Všude. Cítil její vůni, slýchával její hlas těsně před procitnutím ze snu. Věděl, že se mu celou noc o ní zdálo, jen si nemohl vybavit o čem sen byl. Hodně spolu vedli rozhovory, ale v paměti mu nezůstalo, byť jediné téma. Vykládal si to jako hlas černého svědomí, které kvůli ní měl. Ale to, co se mu stalo právě teď, už bylo příliš mystické. Dal by ruku do ohně za to, že to bylo skutečné.

Spěšně se otočil a snažil se najít Marii. Vymýšlel, jak jí sdělit, že z koncertu odjíždí buď jen on, nebo spolu. Co si má vymyslet? Bolest hlavy? Břicha? Co když to bude chtít Marie řešit návštěvou pohotovosti? Vždyť doteď byl úplně v pohodě.

Sakra, Adino, proč jsi tady? Vztekalo se jeho vnitřní dítě.

Do toho všeho se bránil tvořící se představě, jak mu ho bere do úst. Kdyby mohl, zakřičel by teď jako tygr. Jenže tohle si nedovolil. Tak musel zvolit útěk. Marie stála se svými kamarádkami ve frontě u baru a čekala, až na ni přijde řada. Zamířil směrem k ní. Prsty si nervózně třel čelo.

Dostala se na řadu dřív, než k ní dorazil.

"Cože? Teď chceš jet domů? Vždyť jsme zrovna přijeli? Co se děje? Břicho? Co jsi jedl?", zavalila ho lavina otázek a Marie si při nich brčkem míchala svůj oblíbený letní drink.

"Můžeš tu zůstat. Nechci Ti kvůli tomu zkazit večer. Máš tu holky, tak si to taky užiješ. Pak jen zavolej a přijedu pro tebe. Nedal bych to tady. Zlobíš se moc?" zeptal se jí opatrně.

Byla zklamaná, to viděl. V poslední době spolu moc času ve společnosti netrávili. Přišel si jako totální zbabělec. Asi byl. Ale nemohl tomu teď čelit. Nebyl připravený, zvlášť po tom, co Adině ani neodpověděl na její nabídku ke smíru.

Rozloučil se s Marií a zamířil k autu. Neodvážil se ani rozhlédnout se kolem sebe. Byl naštvaný, že je na útěku. Těšil se na koncert, těšil se, jak si s Marií užijí večer. A tohle nečekal. Nečekal ani svou reakci. Třeba by to bylo vše v pohodě. Třeba tam někde taky měla svého partnera. Při té myšlence se mu však udělalo nevolno. Ne, to by nedal. Vidět ji, jak se líbá s jiným. Jak je šťastnější víc, než byla s ním. Uvědomil si ten paradox, že on je ve vztahu s jinou ženou mnohem déle, než by případně byla ona.

Co když je sama? Co když ho ještě chce?

Palcem ruky zmáčkl ovladač na klíči a auto se odemknulo. Nasedl. Seděl a chvíli přemýšlel. Má nakonec přeci jen zůstat?

Na chvíli zavřel oči a opřel si temeno hlavy o podhlavník sedačky. Napětí povolilo a on se nechal unést fantazií.

Stála přitisknutá zády k autu. On se pevně tiskl k jejímu tělu. Líbal ji a vyhrnoval šaty, aby se dostal prsty dovnitř. Neměla kalhotky, tak to bylo snadné. Vzdychala, když se tam dostal. Prudce si ji otočil zády k sobě, a ještě víc ji přitlačil na auto. Znovu vyhrnul její šaty až nad zadek, prsty projel úžlabinu jejích půlek. Zrychleně dýchala, cítil její touhu. Už chtěl být v ní. Rozepnul kalhoty a vysunul ho ven. Nechal ho, aby si našel cestu sám. Pronikl do ní hluboko hned napoprvé. Byla nádherně mokrá. Přirážel tvrdě, jako by se chtěl dostat skrze ni. Vzdychala nahlas, doslova kňučela slastí, až si ji musel přidržet levou rukou pod krkem. Propadal se do ní. Doslova pohltila celé jeho bytí...

Musel otevřít oči dřív, než vyvrcholí. Byl natolik vzrušený, že by teď mohl vyvrcholit, aniž by se svého penisu dotknul rukou.

Ne, musí odsud rychle pryč. Zasunul klíček do zámku auta, nastartoval a spustil klimatizaci. Auto bylo od letního slunce rozpálené a uvnitř se teplota zvedla velmi rychle. Po obličeji mu stékala kapka potu, už nějakou chvíli tu v tom horku seděl. Utřel si pot z obličeje a chystal se stáhnout okénko, když zahlédl, jak na přístrojovou desku dopadl stín. Intuitivně se podíval doleva za jeho zdrojem. Přímo za sklem okna stála Adina. Viděl její rozesmátý obličej a vnímal, jak mu mává na pozdrav. Zastihl sám sebe, jak na ni zírá. Včas si svůj výraz uvědomil a násilím vytvořil úsměv, aby jí pozdrav opětoval.

Sakra, sakra, SaKrA!

Naznačila mu, aby stáhl okénko. Pokýval hlavou, jakože jasně. Zmáčkl automatické stahování a překážka mezi nimi v podobě skla pomalu mizela.

"Ahoj Adame! Zahlédla jsem tě, jak jdeš bránou ven, chvíli jsem čekala, ale pak jsem viděla, že se nevracíš, tak jsem se vydala za tebou, pozdravit tě", spustila nadšeně.

"Snad nevadí..." dodala, když nacítila, že není její přítomností příliš nadšen.

"Ne, ne, v pořádku. Jsem právě na odjezdu domů," zkrátil odpověď na nutné minimum. Bože, proč mi tohle děláš?

"Aha, tak to tě nebudu zdržovat." Její hlas nabyl jiný tón, když pochopila, že nebyl dobrý nápad jít se za ním podívat.

Teprve teď se odvážil podívat se jí zpříma do očí. Zastyděl se. Nechtěl na ni být tak nepříjemný, ale taky nechtěl, aby poznala, co se v něm odehrává. Načapala ho ve chvíli, kdy ani nemohl vylézt z auta. Stále cítil, jak je jeho penis lehce ztopořený.

"Nezlob se, není to kvůli tobě, jen se necítím dobře a potřebuji jet domů", dodal s omluvným tónem. Věděl, že by jí toho chtěl tolik říct, ale nemůže.

Usmála se na něj sladce, téměř jako by četla jeho myšlenky. Možná je i četla, pomyslel si.

Upřela pohled kamsi do dálky směrem k místu, kde se měl dnes odehrávat koncert. Chvíli bylo ticho, než se odvážila zeptat: " Proč si neodepsal?"

Podíval se opět před sebe, toužebné vzrušení z fantazijní představy, které si přehrával ještě před několika minutami, již opadlo. Rozhodl se vystoupit z auta. Otočil klíčkem nazpět a motor zhasl. Nesnesl, aby takhle stála nad ním. Cítil se v této pozici oslabený. Ustoupila pár kroků dozadu, když viděla, že se chystá vystoupit z auta. Pomalu vysunul nohy ven a postavil se zpříma celé téhle situaci. Najednou se na ni díval ze shora, což trochu upevnilo jeho moc. I ona nacítila, jak si převzal iniciativu nad situací a lehce jí zrůžověly tváře. Zrak však nesklopila a dívala se mu stále zpříma do očí. Čekala na odpověď. Adam se rozhlédl kolem sebe, jako by hledal nápovědu, než z něj vylezlo: " Nevěděl jsem, jestli tě chci vidět." Rozhodl se, že bude mluvit pravdu.

Teď sklopila zrak, bolelo ji to. Věděl, že musí dodat druhou část pravdy.

"Díno, já se tě bál vidět."

Ani se mu nechtělo věřit, že to říká, ale bylo to naprosto úlevné. Po chvíli pokračoval: " Teď s někým jsem a nechtěl jsem, aby se mi to nabouralo tím, že se s tebou uvidím." Najednou to šlo vše lehce.

Pousmála se a znovu navázala oční kontakt: "Rozumím. Nezlobím se. Jsem ráda, že si to můžeme říct alespoň takhle. Nechci ti zasahovat do života. Ty víš, že si pro tebe přeji jen to nejlepší," její hlas však zněl nejistě.

"Nevím", dodal. To ji překvapilo.

"Myslíš, že ti nepřeji, aby ses měl dobře?" zeptala se udiveně.

"Nevím Díno. Já se v tobě popravdě vůbec nevyznám. Netuším ani, co si ke mně cítila, nebo jak jsi to se mnou myslela. Jsi pro mě hádanka, a to ostatní holky nejsou. Proto se s nimi možná cítím lépe." Tohle muselo ven.

Koukala na něj a do očí jí hrkly slzy, které však nenechala stéci. Udržely se v očích, kterými teď na něj lehce nazlobeně zírala.

"Jak nevíš? Vždyť jsem ti to všechno říkala! Říkala jsem, že si to vše moc přeji, jen nevím, jak to udělat. Odpovídal jsi, že chceme oba to stejné!" připomněla mu.

Vzpomněl si. Ano. To říkala. A on jí toho nasliboval hodně. Nic z toho nesplnil. Byl si toho vědom. Její slzy ukazovaly, že jí to vůbec není jedno, ani teď, když tady stojí před ním.

Rozhlédl se kolem, nechtěl, aby je viděla Marie, nebo některé z jejích kamarádek. Vzduch byl naštěstí čistý.

"Je tady?", zeptala se. Poznala, že si hlídá prostor.

"Ano", přiznal. "A já odjíždím proto, abys nás neviděla spolu. Abych neviděl já tebe třeba s někým. To je pravda. Jsem zbabělec, vím to. Nikdy jsem ti tohle nezakrýval. A když říkám, že se s nimi cítím lépe, myslím tím spíš možná víc bezpečně." S posledním vyřčeným slovem se mu obrovsky ulevilo. Zmizel najednou strach, který tam celou dobu mezi nimi naciťoval.

Dívala se na něj upřeně. Jeho upřímnost ji překvapila. Byla vděčná, že říká pravdu. Ona to cítila a on to konečně přiznal. Takže se jí to celou dobu jen nezdálo.

"Děkuji," řekla.

"Za co?", chtěl vědět.

"Za upřímnost."

Pokýval hlavou. Nevěděl, co teď říct. Najednou by ji tak rád objal a vzal někam pryč odsud, kde by byli jen oni sami. Beze slova, jen v jednom doteku. Tohle byla mnohem větší touha než ta sexuální, kterou měl před pár chvílemi. Tak tohle k ní cítím, uvědomil si náhle.

Slza, která si nakonec našla cestu z oka ven, teď stékala Adině po tváři. Adam, aniž by přemýšlel, co dělá, rukou slzu z její tváře setřel. Možná se na to nemohl dívat. Možná ho slza bolela, tak se snažil tu bolest odstranit. Tímhle pohybem však prozradil city k ní. Tenhle dotek na její tvář bylo to, co ho přinutilo udělat další automatický krok. Svět kolem něj přestal existovat. Přitáhl si Adinu pravou rukou k sobě, položil si její tvář na svou hruď a levou rukou si její hlavu přidržel přímo na svém srdci. Ona ho automaticky objala kolem pasu. Rozplakala se teď úplně. Cítil, jak jeho tričko smáčejí její slzy. Konejšil ji šeptavým "šššššššš", jako by byla malá holčička. Rozpustila se mu v náručí. Pocítil obrovskou vlnu tepla kolem jejich těl. Bylo to blažené. Bylo mu v tuhle chvíli, navzdory jejímu pláči, tak báječně, že by mu bylo jedno, kdyby je kdokoliv uviděl. I kdyby je viděla Marie. Nechtěl si tento pocit ničím zkazit.

Okamžik jejich objetí byl pro něj nekonečný. Nevěděl jako dlouho to trvá. Ztratil se pro něj čas. Ona se však náhle odtáhla, oči si utírala hřbety rukou a do toho se usmívala.

" Není nutné, abys odjížděl," promluvila už pevnějším hlasem a hned pokračovala: "Můžeš si to tu dnes s tvou dívkou užít. Já se k tobě hlásit nebudu, abych vás nerušila. Nechci, abys kvůli mně musel odjíždět. Zvládnu to," ujistila ho.

Věděl, že i tak by to bylo bolestné. Pro oba. A najednou měl jasno.

"Já už tady ale zůstat nechci Díno," odpověděl.

"Popravdě bych chtěl být dnes večer s tebou. Povídat si, nebo jen tak být. Bylo by to možné?" zeptal se, a vzápětí si uvědomil, že neví, zda tu s někým není. Čekal však co odpoví.

Rozhlížela se opět kolem. Přemýšlela. Chtěla.

"Vezmu si věci, ale sejdeme se někde jinde. Nechci odsud odjíždět ve tvém autě. Mám tu své. Sejdeme se za městem na louce? Na té rozlehlé, kam jsme kdysi chodili," navrhla.

Souhlasil. Pár vteřin věnoval přemítání nad tím, zda je tu někdo spolu neviděl, ale nijak to pro něj nebylo důležité. Jediné, po čem teď toužil bylo být v její blízkosti. Tenhle pocit celistvosti už téměř zapomněl. Zároveň dostal odpověď, že tu byla sama, nebo možná jen s holkami, protože jinak by tak snadno neodjela.

Rozhodně nastoupil nazpět do auta a vyrazil na cestu.

Byl na místě jako první. Čekal a doufal, že si to nakonec nerozmyslela. Jeho pochyby se vytratily, když viděl, jak se blíží její auto. Zaparkovala vedle něj přesně na tom místě, jako minule. Přišlo mu to až podivné, že se vlastně scházejí zase tady. Jenže teď to vše cítil úplně jinak.

Stál zády opřený o dveře svého auta. Usmíval se na ni, když vystupovala. Byla krásně uvolněná. Veškeré napětí, které bylo měsíce v nich nahromaděno se rázem vytratilo. Pohlédla na něj a jeho úsměv mu opětovala.

Tohle mi chybělo, řekl si v duchu. Přesně tohle.

Adina nijak nepřemýšlela nad tím, co vlastně budou dělat. Byla naprosto ponořená do přítomného okamžiku. Cítila se šťastná. Nevytvářela si žádné ideje, že by mohla být s ním. Byla si dobře vědoma jeho závazku k jiné ženě. Nic ji však nebránilo, aby se cítila tak, jak se uměla cítit jen vedle něho. Zažívala teď ve svém životě krásné období. A jeho přítomnost to jen znásobila. Chtěla se o vše podělit.

Aniž by se předem domluvili na směru, kudy se vydat, prostě se vydali. Šli vedle sebe, tentokrát ji však ruku nenabídl, přestože měl k tomu nutkání. Delší dobu jen tak šli, beze slov, jen jejich pohledy se setkávaly v častých intervalech. Z očí jim šlehala láska. Nebylo třeba slov.

Jak jsem tohle mohl nevidět?

"Sedneme si tady?", ukázala na skálu, která skýtala výhled na část předměstí. Bylo to místo, kam si chodili sedat jako mladí.

Přikývl na souhlas.

Usadili se vedle sebe, stále mlčky.

"Jak je možné, že s tebou můžu být takhle potichu a je mi v tom tak moc dobře?", přerušil najednou ticho otázkou. Byl zvědavý, co mu na to odpoví.

Usmála se: " Mám to stejně. Odpověď ti asi nedám. Musíš si na to přijít sám," sdělila mu a uvědomila si, že je nechtíc zase tajemná.

"Já to vím", překvapil ji však svou odpovědí Adam.

"Jsme stejní. Věděl jsem to vždycky. Ale až dnes jsem si to přiznal," doplnil svůj poznatek.

Už nechtěla nikdy nic předstírat, lhát nebo hrát nějaké hry, tak odpověděla napřímo: "Cítila jsem to také, ale nevěděla jsem, zda tomu pocitu mohu věřit."

Byl opojen tou energií upřímnosti, která se tu mezi nimi otevírala. Tak moc ji chtěl zase obejmout. Chvíli čekal, a pak to prostě udělal. Přehodil svou ruku přes její ramena. Vůbec se nebránila, naopak si ještě položila svou hlavu na jeho rameno. Věděla, že teď budou ještě nějakou chvíli mlčet.

Ještě té noci, dalo by se říct spíš za ranního rozbřesku, když Adina dorazila do svého domu, si napustila vanu plnou příjemně hřejivé vody. Svlékla své oblečení, z kterého byla ještě lehce cítit jeho vůně, která na něm ulpěla poté, co se spolu objímali v rozloučení. Necítila smutek, ani strach. Uvnitř ní se rozprostřelo pochopení a usmíření. Podlaha v koupelně byla teď k ránu studená, a tak se těšila do koupele, z které vycházela lehká pára. A jak její noha jemně prorážela hladinu, když vstupovala do připravené lázně, nechala se ukonejšit laskavostí této hojivé vody a ponořila se do ní celá. S hlavou pod vodou jí proběhla vzpomínka na polibek. Nechala ho, aby ji políbil. Možná to tak potřeboval. Ještě jednou to cítit. Ale zároveň věděla, že to není správné. Že Adam již patří k někomu jinému. Přemítala, zda ji tato vzpomínka bude později bolet, ale nedalo se z ní nic dalšího vyčíst. Věděla však jediné. Dnes ho viděla naposledy. Bylo to velmi silné. Někde uvnitř to cítila. Jak se jejich cesty rozdělily do dvou odlišných směrů. A taky cítila, že vše je takto v nejlepším pořádku. Vynořila se z vody a zhluboka se nadechla vzduchu. Voda se po okrajích v malých vlnkách převalila přes vanu a s cákotem pleskla o vychladlou podlahu. Adina to jen pozorovala. Vnímala teď jasně svou urputnost, kterou měla celou dobu předtím. Jak se držela toho, co si vysnila, protože jinak by to mohlo znamenat porážku. A přestože ve svém životě prožila spoustu porážek, v tomto případě byl strach z prohry velmi silný. Možná, protože do toho dala tolik ze sebe. Ego tady sehrálo velkou roli. Nerada si to připouštěla, že i ona se nechala tak moc unést touhou po moci. Teď ve chvíli své porážky si uvědomila, že to zas tak moc nebolí. Možná tu nebyla žádná porážka. Možná tu nebyl nikdo, kdo by vyhrál. Možná to nebyla soutěž, ale jen život. Další ponoření pod hladinu vody, aby mohla nechat odejít její nenaplněné sny.  Vynoření a nádech, kapky opět stékají po okraji vany. Pohled Adiny spočinul na šedém dřevěném srdci, které viselo na provázku pod střešním oknem jako dekorace. Kdysi ho dostala od jedné ze svých dobrých přítelkyň. Byl na něm nápis v angličtině Home is where your heart is. Domov je tam, kde je Tvoje srdce, přeložila si v mysli tak, jako již nesčetněkrát, když její pohled ustal na onom srdci a záhy přišla další myšlenka, která vše osvítila. Celou dobu měla pocit, že domov našla v Adamovi. Ale nebyla to pravda. To ona je Domov. Ona je svým domovem. Je doma. Vždycky tomu tak bylo. V srdci se jí rozlilo teplo a záře. Nebylo o čem pochybovat.

Ještě té noci, dalo by se říct spíš za ranního rozbřesku, když Adam dorazil do svého domu se povalil na pohovku. Hlavu nechal spadnout dozadu na okraj pohovky. Marie mu psala, ať pro ni nejezdí, že přespí u Eriky. Bylo to teď to nejlepší, co se mohlo stát. Přitiskl své ruce těsně ke svému obličeji a zhluboka nasál Adinu vůni, která prchavě mizela. Při třetím hlubokém nadechnutí již cítil jen kouř z cigarety, kterou si po velmi dlouhé době dnes zapálil, když dorazil před dům. Musel se stavit na benzínce, aby si je zakoupil. Jeho touha se mu ozvala velmi silně. Když si je u pokladny kupoval, díval se mladé dívce, která si zde odpracovávala svou noční směnu, přímo do očí. Rozmýšlel, jaký je asi její život. Byla z jeho pohledu očividně v rozpacích. Necítila se moc atraktivní, a teď si přišla díky jeho zájmu žádoucí. Poděkoval s úsměvem a když odcházel, všiml si, že vše kolem něj je nějak víc barevnější. Snad se mu do jeho zrakového vjemu přidal nějaký odstín barvy navíc a on teď mohl vše vidět trochu jinak. Víc živěji. Nasedl do auta a cestu domu odřídil ještě bez zapálení cigarety. Tu si zapálil až před vchodem do domu. Nechutnala mu. Vyhodil ji po dvou tazích spolu s celou krabičkou do popelnice před domem. Věděl, že není cesty zpět, když ani cigarety mu nechutnají. Ten odporný kouř bylo teď to jediné, co ucítil ze své dlaně. Adina byla pryč. Věděl, že dnes se viděli naposledy. Bylo to něco, co ho přesahovalo. Nedalo se proti tomu bojovat. Jejich cesty se rozdělily. On už šel tou svojí. Vybral si Marii. Věděl, že ona je pro něj to nejlepší. Chtěl s ní být. Mít s ní ještě rodinu. Cítil se teď provinile, že Adinu políbil. Potřeboval to však ještě cítit. Její chuť, která pro něj byla zakázaná. Ne snad, že by mu někdo zakázal líbat Adinu, ale uvnitř cítil, že ji mít nemůže. Že tahle volba není na něm. Že osud je prostě od sebe odmrštil již několikrát a stalo by se to zase znovu. Lásku k ní bude cítit navěky. O tom nepochyboval. Ale ta láska byla jiná. Byla to prostě jiná láska. Víc si to popsat neuměl. Zavřel oči a znovu viděl, jak si při rozloučení chytá její tvář a náhle ji líbá na ústa. Nečekala to. Nebránila se však. Byl to krásný, jemný, procítěný polibek. Byla v něm vyjádřena jejich společná touha a zároveň v něm cítil konečné rozloučení. Ještě chvíli takto ležel, než se zvedl, aby ze sebe v koupelně smyl celý prožitý večer. Jak voda v pramíncích stékala po jeho kůži, smývaly se i jeho touhy k ní. Otevřel své srdce a našel na samém dnu malou skříňku s klíčkem. Otevřel dvířka a vložil do ní Adinu, dvířka zavřel a otočil klíčkem na tři západy. Tady zůstane až do konce jeho pozemského života. A doufal, že někdy v tom příštím se potkají znovu a osud už jim bude nakloněn. Vlastně v tohle přesně věřil.