O Bohu NeBohu

Co se ve vás děje, když se řekne slovo Bůh? Co ve vás tento symbol složený ze třech písmen vyvolává? Je tam nějaká emoce? Je tam příjemný pocit? Je tam odpor nebo dokonce nenávist? Je tam absolutní nic, žádná emoce?

Reakce je odpovědí, jakým způsobem se stavíte ke své duchovní podstatě.

Pokud je reakce příjemná, máte ke své duchovní stránce kladný vztah a rádi ji rozvíjíte, rádi zkoumáte nové obzory ve všech odvětvích.

Pokud je tam odpor či nenávist, pravděpodobně je za ním zranění, trauma, které ovlivňuje způsob, jak vnímáte svou vlastní duchovní podstatu.

Pokud tam není nic, je tam velmi hluboké trauma, na jehož základě se vytvořilo naprosté odpojení se od duchovní podstaty, čili není vytvořen vědomý kontakt mezi myslí a částí vašeho Já, které je tvořeno právě onou duchovní "složkou". Je to podobné, jako nás dokáže mysl odpojit od traumatického zážitku z dětství způsobem, jako by se vůbec nic z toho nestalo. Jediné, co se ze zážitku zachová je způsob, jakým následně reagujeme na určité události, avšak z pohledu okolí mohou tato být vnímána jako neopodstatněné reakce. Jelikož ani my sami netušíme, proč takto reagujeme. Pokud tedy slovo Bůh je pro nás naprosto o ničem, tak pravděpodobně netušíte ani proč a zároveň je pro vás velmi těžké hledat odpovědi sami v sobě, protože odpověď jste zvyklí hledat vždy jen tam venku. Takovou odpověď, kterou vám předají druzí, nebo předali druzí v dětství a kterou se poté řídíte, což má i za následek, že jste velmi málo pružní v myšlení a změna ve způsobu myšlení ve vás vyvolá pocit strachu nebo přímo ohrožení.

Proč tedy vlastně takový symbol v řeči vznikl? Když to není něco, na co lze nějak ukázat a tudíž k tomu následně symbol přiřadit? Jedná se přeci jen o podstatné jméno, a to by mělo být něco, o čem víme, na co můžeme ukázat. Tak kde se tu slovo Bůh vzalo?

Možnou odpovědí by mohl být onen pocit v nás samých, který právě ukazuje na duchovní složku naší bytosti. Čím víc je bytost rozvinutější, tím více se u ní rozvíjí nejen mysl (mentální vrstva naší bytosti) do roviny vyšší inteligence, ale taktéž se více rozvíjí (nebo má alespoň tendence se rozvíjet) i vrstva emoční a následně propojení se s naším vyšším Já (duší). To vše má za následek, jakýsi POCIT TOUHY, který nelze s ničím tady pozemským spojit a tím pádem ani ničím tady pozemským uspokojit.

A v tuto chvíli je těžké se prostě jen tak spokojit, že ta touha prostě JE, aniž bychom měli nějaký nástroj jak ji popsat, vysvětlit a tudíž víc pochopit na úrovni mysli. Máme vrozenou touhu zároveň sdílet své prožitky a uvědomění s ostatními. A jak tedy mohu sdílet tuto silnou touhu, kterou neumím popsat? Na níž mi repertoár slov zkrátka nestačí.

Vzniká tak prostor pro uplatnění fantazie. Lidská mysl je velmi kreativní a fantazie je způsob, jak tuto vlastnost uplatnit v praxi. To má za následek vytvoření slova BŮH*, jako symbolu pro vyjádření této vnitřní touhy, kterou nelze uspokojit hmotným. Na to vše pak vznikají i příběhy o Bohu. Těch známe nespočet. Bible taktéž popisuje příběh, který se pojí k symbolu Bůh. Ale Bible je pouze ta nejznámější z nich. Je však také bezpochyby sepsána člověkem. Protože pokud by Bůh, tak jak se o něm v Bibli píše, schoval své tajemství na kousku papíru vložený do slov, které mají bohužel tu nelibou vlastnost, že se mohou interpretovat různě a každá jednotlivá mysl je také takto subjektivně interpretuje, tak jako vševědoucímu by mu už muselo být jasné, že je raději lepší mlčeti zlato, než psáti platinu 🙂

Daleko lepší je uchovat pravdu přímo v nitru každé jednotlivé bytosti. Přímo v jejím samém nejhlubším jádru. Ať si každý svůj poklad (pravdu) pěkně vydlabe sám.

A tady už to trochu začíná sedět s tím, že ten pocit touhy, který se pojí s duchovní složkou naší bytosti vnímáme někde hluboko uvnitř sebe samých.

To, o čem jsem ale chtěla dnes hlavně psát, je způsob, jak se na onu touhu nahlíží v naší společnosti. A myslím i přímo ve společnosti českého národa. Každá kultura si rozvíjí symbol Boha po svém. A jak to máme my, Češi? Ve velké většině se hrdě řadíme k ateistům. Je tomu i uzpůsobena výuka v našich školkách a základních školách. Jediné, co si pustíme do bytu je Ježíšek, ale toho vnímáme většinou pouze jako něco osekaného, co zbylo ze svátků zastánců římskokatolické církve. Jako ucelený příběh ho odříkáme dětem s despektem a hlavně, že jsou děti u rozbalování dárků šťastné. Že to nemá hlavu ani patu, to je jedno. Na co není odpověď, tam děláme, že neslyšíme otázku. Na co není důkaz tady ve hmotě, jako by nebylo. Prohlásit se ateistou je hlavně způsob, jak se neřadit k žádné doposud vzniklé organizaci, která poskytuje odpovědi na onen niterný pocit touhy. Ateista si zvolil za náboženství vědu, která klade důraz na hmotný důkaz. Tady je vidět, že v pozadí stojí trauma zrady, kdy se ateista už nechce nechat opít rohlíkem.  Bohužel tím také vylévá dítě i s vaničkou. Mysl kupříkladu také není vidět. Do té doby, než ji interpretujeme skrze slovo nebo písmo, pokud nebereme v úvahu elektrické vzruchy probíhající v našem mozku, které mají za úkol právě ony informace z mysli manifestovat. A přesto věda disponuje hlavně tímto nástrojem, aby zpochybnila to, co není viditelné. 

Taktéž doba normalizace měla na naši kulturu veliký dopad. Zároveň je cítit ta pachuť zrady, kterou jsme uzamkli kdesi v minulosti. Když se otevřela klec, jako zvěř jsme se vrhli rovnou na objevování celého světa a spálili za sebou mosty vedoucí k hořké minulosti, abychom už odteď mohli být svobodní a šťastní. Nebo ne?

Odkud se tedy bere ta vnitřní nespokojenost? Jaká touha to vyvěrá, že na ni nemůžeme najít uspokojení?

Touha je jako ten červík, co hlodá a hlodá a nenechá nás spát v klidu. Ať děláme to nejlepší, co si myslíme, že je třeba pro spokojený život, jakýsi aspekt života nám stále uniká.

A pak se náhle vyklube. Naše duchovní rovina se probere z narkózy a je tu. Kecá nám do čistě realistického způsobu myšlení. Nahlodává naše staré zvyky a jako úporný mol prožírá naši železnou košili, kterou jsem si tak hrdě oblékli.

Jenže se rozhlédněte kolem sebe a jen zkuste říci svým kolegům nebo přátelům, kteří ještě mají železné košile bez oděrek, že se ve vás cosi hluboko uvnitř probouzí, a jediné slovo, které na to v celé naší češtině nacházíte je slovo BŮH. Vnímáte to? Vaše IQ právě kleslo v očích vašeho okolí o dobrých padesát stupínků níže. Někdo k tomu musí použít velmi mnoho komplikovaných řečových nedostatků či chybějící znalost ve správném umístění tvrdého a měkkého i/y. A někdy stačí zařadit do slovníku slovo Bůh nebo duše. A v zemi ateistů je po respektu 🙂 To je samozřejmě psáno s nadsázkou. Ale i tak, slovo Bůh si zde žádá značnou odvahu, obzvláště na místech úředního charakteru.

Tahle touha totiž dříve či později vyvře v každé bytosti. Táhne se s námi od počátku. Co s ní? Tady se nám nabízí pár možností. Můžeme se přiřadit k již nějakým existujícím organizacím, které slovo Bůh vzaly pěkně hezky do svých rukou a nutno dodat, že ho vzaly po svém. I ten Ježíšek je vypůjčený od jedné z nich přece. A tam už po vyslovení onoho slova nebudete vypadat, že jste se nějak pomátli na mysli. A tak jako jakákoliv organizace dává sílu, poskytuje ochranu, tak i náboženské organizace dávají sílu a pocit přijetí a následně ochrany. V tom bývají ateisté zranitelnější. V době osobní krize častěji padají do rukou šarlatánů a různých sekt. Některé jsou neškodné, jiné jsou silně manipulující. Ale můžete zde konečně mluvit svobodně o té své vnitřní touze. Jste přijati a ten pocit absolutního přijetí je omamný a vytváří z vás jedince, kteří jsou náchylnější k tomu, být obětí manipulace. Manipulace je to tehdy, když se vytváří potřeba. Skupina či organizace vás přesvědčuje, že bez ní nemůžete být, potřebujete její podporu a mezitím chce, abyste hezky podporoval vy ji, třeba nějakými pravidelnými příspěvky, které nejsou založené na dobrovolnosti. Nebo se musíte řídit právě těmi jejich myšlenkami o Bohu a pokud máte nějakou jinou, která do jejich repertoria nezapadá, tak už bezpodmínečné přijetí mizí. A jelikož ten pocit naplnění z přijetí je velmi návykový, tak se přizpůsobíte. Vše je založeno na klasických kmenových lidských potřebách sounáležitosti, po které každá bytost prahne a z této pozice se také poté s bytostí manipuluje. Ostatně i mainstream míří přesně na tato zranitelná místa v nás a snaží se nás přesvědčit, že tu niternou touhu lze zaplnit světskou zábavou a nakupováním. Jenže se neříká kolik že toho musíme nakoupit a vlastnit, aby byla konečně tato touha uspokojena 🙂.

Ale když tohle vše víte, a nechcete se řadit pod nějakou lidmi vytvořenou organizaci, tak co s tím, co se uvnitř vás klube budete zatraceně dělat?

Často se odpojíte. Vlezete si do takzvaného poustevníka. Jste sami. Se svou touhou a svými myšlenkami. No, dnes se můžete vyjádřit přes sociální sítě, tam si příznivce najdete, ale je to opravdu to, co hledáte? Na chvíli to pomůže. Možná si najdete nové přátele, ale každý tak trochu to, co cítí uvnitř sebe popisuje odlišně. Nebo to přiřazuje odlišným myšlenkovým směrům a zase jste v té kaši fantazie. A ta touha uvnitř vás se stává zmatenou. O slovo se hlásí zranění zrady, které vás zase bude pomalu sunout k tomu, abyste tu touhu hodně rychle schovali do své třinácté komnaty. 

A přitom by stačilo úplně jednoduše se s tou touhou PŘIJMOUT. Přijmout sebe sama, že jednoduše cítím něco, co mě zdaleka přesahuje, a nástroje k uchopení (pochopení či rozebrání) toho zde nemám k dispozici.

NEBOJOVAT S TÍM. NESNAŽIT SE TEN POCIT VYSVĚTLIT POMOCÍ MYŠLENÍ. NESNAŽIT SE TU VNITŘNÍ TOUHU VYJADŘOVAT POMOCÍ SLOV, ALE PROSTŘEDNICTVÍM ČINŮ.

Nemít strach si stát za tím, že to tak máte. Nemít potřebu dostat na váš pocit razítko od ostatních, od okolí. Nenechat ten pocit oddělit vás od druhých, ale naopak vás s druhými propojit.

Prostě se spolehnout na svůj pocit a důvěřovat mu. Nechat se vést sebou samým. A tímto způsobem respektovat i druhé a jejich vnitřní vedení, které ať už je to vede kamkoliv, tak je to vede tam, kam potřebují. Kde mají získat zkušenost nebo cokoliv, o čem vy nemáte ani tušení.

Takže pokud ucítíte tu krásnou touhu uvnitř vaší bytosti, tu touhu, která není sexuálního charakteru, ale týká se celé vaší bytosti, tak se tou touhou staňte. Buďte jí a vyjadřujte ji činem. Vyjádřením té touhy je nejčastěji laskavost. Laskavost k druhým, ale rozhodně také sám k sobě.

Vím a je mi jasné, že tahle jednoduchost je nám k ruce až poté, co se postaráme o stará zranění, která se při té katarzi vynořují v určitých intervalech na povrch. Která pouze chtějí chvilku, ale opravdu jen chvilku (žádné dlouhé plácání se v tom) naší pozornosti, nechat znovu prožít pocity tentokrát však s moudrostí a pochopením.

Slyšela jsem krásné vyjádření slova Bůh. Dejte si ruku na srdce. Cítíte to? Buch, buch.... buch, buch.... buch, buch..... Vyjádření života jako takového... jste tu, jste živí... buch, buch..... buch, buch....BŮH.

Nebo ještě potřebujete jiný důkaz? 😎

S láskou Laué 💗

PS: * Článek je úvaha. Není odborného charakteru a nevysvětluje počátek slova Bůh z historického hlediska. Je určen k zamyšlení se nad tímto silným symbolem, který dokáže vyvolat v lidech velmi rozpačité reakce 😉