Metamorfóza II.

Až klesneš na dno, 

nohy se podlomí,

z očí kanou se slzy zoufalství.

Ramena klesnou,

emoce povolí,

už není cesty ven z tohoto vyhnanství.

Část nocí zde,

budeš se litovat,

lkát a prosit za odpuštění.

Část nocí zde,

budeš se zpytovat,

cítit se zcela opuštěný.

Není nic,

co by Ti pomohlo,

přijmeš to nakonec celé.

V mysli Tvé,

cosi se změnilo.

Unikneš téhle cele?

Zapátráš hluboko,

ve svém srdci bolavém,

nacházíš místo světlé.

Zrak pozvedneš do výšin,

tam kde je nebe modravé.

Uzříš vše v jiném světle.

Na zádech náhle křídla se objeví,

rozpřáhneš náruč svou.

Za láskou vydáš se navzdory úskalí.

Křídla Tě ze země pozvednou.

Lehký, jak pírko prolétáš prostorem,

ze srdce láska Ti tryská.

Vydáš se na pouť svou,

krásnou a laskavou.

Však jsi bezpodmínečná láska.

Smutky jsi zanechal hluboko pod sebou,

už chce se Ti jen smát.

Svět je Ti zrcadlem, obavy odplynou,

už není zde čeho se bát.

Země je místo, kde zázraky přistanou,

poznáváš pravdu svou.

Vzpomínky na sebe v mysli Ti vyvstanou,

brzy už poletíš ve dvou... 

_________________________________________________________________________

Veronika Laué