Mateřství, jako možnost k vnitřnímu růstu

Kdo by se netěšil na miminko? Krásná čistá zářivá bytost. Tolik si ji přejeme, a když to přijde, tak se nám otevře i ta druhá část mateřství, která byla doposud držena ostatními ženami jako tajemství.

Proč je v dnešní době tak obtížná doba poporodní a následující rodičovská "dovolená"?

Jasně, všude na sociálních sítích na nás vykukují fotografie šťastných maminek s jejich miminky, které prožívají ráj na zemi. Sem tam se přizná unavenost, ale jinak je to fakt báječný!

Ano, rozumím a chápu. Kdo by chtěl přiznat, že se vůbec necítí ve své kůži. I přes tu obrovskou lásku k dítěti nelze však nevnímat cosi, co se plíží kolem jako temný stín. Někdy se to schová tak rafinovaně, že si i sama žena namluví, že je přece fakt teď dokonale šťastná. (Prosím vás, hlavně mi to neberte! křičí její útroby.)

Je to strach. Strach přiznat si, že si nevím rady. Že poprvé tak nějak nevím, jak to uchopit, aby mi to šlo. Tak jako to jde těm ostatním (a to samé si říkají i ty ostatní novopečené maminky). Protože těm druhým chceme převážně ukázat, v čem jsme dobří, co nám jde, čímž si pak v celém kontextu právě nejvíc škodíme navzájem.

A tak nejviditelnějším "selháním", které si sami dokážeme přiznat v kontextu rodičovství, je řešení následné výchovy dítěte (to tehdy, když se ta milounká sladká bytost změní na jaksi nezvladatelnou). To je už vcelku dost omílané téma. Ale ono to vše v zásadě začíná přesně v tom okamžiku, o kterém budu psát dnes já.

O pocitech, které rostou v ženě v těhotenství a o následném "procitnutí" po porodu.

Určitě je jisté, že těhotenství je ryze ženská záležitost. Proto se žena v tomto období stává nejvíce ženou, co kdy ve svém životě bude. A když jsme u ženství, bude potřebovat jít právě do těch stránek, kterými se ženství projevuje. Bude potřebovat péči, laskavost, něhu, bezpečí, bude potřebovat hlavně přijímat než ze sebe vydávat. V naší společnosti je tohle zaštítěno organizacemi, které se zabývají těhotenstvím, různými skupinami, kde se těhotné ženy scházejí a připravují na porod. Některé jdou i hezky do hloubky a jsou moc prospěšné, ale nejčastěji jde bohužel jen o informační skupiny, kde se vypráví o tom, jak probíhá porod. Vše je spíš předkládáno učebnicově a s ženskými pocity se moc nepočítá. Tento učebnicový přístup, kdy je nejdůležitější, co si sbalit s sebou do tašky do porodnice, je však stále ten nejběžnější.

Žena se zabývá převážně pracovními (obvykle jsou to aspekty ryze mužské) záležitostmi a do klidu vstupuje jen několik týdnů před porodem.

Jsou výjimky, které jsou čím dál častější, kdy žena dělá činnost, která ji opravdu baví a přináší jí radost, a tato činnost se může dělat klidně až do porodu. Tam většinou ani v době po porodu nedochází k velkým propadům, nebo je žena již vnímá vědomě a bere je jako součást svého růstu a rozvoje. Ale o těchto případech tu teď nepíši.

Ve chvíli, kdy žena začne rodit, se vše rozjíždí. Tělo pracuje, hormony se vyplavují a záleží velmi na prožitku při porodu. Odtud se odvíjí mnohé komplikace, které nastávají i několik let poté při snaze dítě nějakým způsobem vychovat, aniž nám u toho bouchne hlava.

Při porodu se totiž integruje ta část ženství, která je potřebná právě pro laskavý přístup k dítěti v budoucnosti. Integruje se sebejistota, správná míra našich hranic, trpělivost a důvěra především. Důvěra nejen v ostatní, ale v nás samotné. V naše tělo nevyjímaje. Ženství představuje převážně emoční aspekt a emoce procítěné přes tělo se stávají zkušeností. S nabytou zkušeností se dá dále pracovat. Ale problém nastává, když zkušenost chybí (porod v narkóze), nebo je to zkušenost nemilá.

A velká část žen má z porodu zkušenost právě nemilou až traumatickou. A to i tehdy, kdy porod hodnotí z pohledu klasicky lékařského jako vydařený (dítě nakonec zachráněno).

Nechci zde hodnotit způsob péče lékařů, vše záleží na lidech a na jejich přístupu. Zbytečné nadužívání medikamentů během porodu z něj ale nikdy neudělá porod fyziologický, přirozený. Ať už jde o strach z bolesti, před kterou by se nemělo unikat, obzvlášť při porodu, nebo o touhu jaksi porod časově organizovat, kontrolovat nebo nedej bože porod vést zvenku (ano, cítíte tam správně opět ten mužský aspekt). Je i mnoho metod, jak porod jako bolestivý nevnímat, a sama příroda se o to i postarala, když nám nadělila hormonální soustavu. Jenže to vše funguje hladce jen tehdy, když se nechá tělo, aby pracovalo, a když se v něj vloží důvěra. Naše vlastní a důvěra bezprostředního okolí. A toho je v porodnicích pomálu, řekla bych jako šafránu.

Při procesu, kdy žena porodí jaksi sama, aniž jí do toho někdo kecá, se z ženy automaticky stává silná bytost. Přirozená je určitě podpora u porodu, nejlépe od ženy, která je už silnou bytostí a nabídne přímo mateřskou náruč a pohlazení pro rodící ženu. Když žena má možnost takto projít porodem, nemusí v budoucnu procházet terapiemi, aby se ujistila, že silná je (to tu píšu pro ty z vás, abyste neměly pocit, že vše je ztraceno, když to bylo u vás právě tak, jak jste nechtěly).

Kéž by společnost lépe byla k rukám ženě. Kéž by ji naučila již mnohem dříve, než vůbec otěhotní, co vše se děje v té neviditelné rovině. Jak přistupovat k sobě během těhotenství, během porodu. Jak důvěřovat svému tělu. Jak se naučit přijímat věci, které změnit nejdou. To vše k tomu patří. Kéž by byla dána ženě důvěra.

Je tolik aspektů, kterým je třeba věnovat pozornost, že je to na celou knihu (která se ve mně také už pozvolna rodí), ale v tomto článku se chci věnovat jen části. Části, kdy je žena po traumatu ponechána doma, s dítětem. Úžasné, pokud má kolem sebe rodinu, která jí pomáhá a pečuje o ni tak, že ona sama se může věnovat dítěti. Nemám na mysli pomoc tím, že jí dítě odebírají, aby si jako odpočinula, což se jí nemůže tímto způsobem ani nikdy podařit. Ruku na srdce, která z vás si opravdově odpočinula, když měla hodinu nebo dvě na spánek, který se nejspíš ani nekonal?

Nejde totiž o to, někam dítě dát pryč. Dítě patří k vám. Ten podivný pocit, co máte v útrobách, je způsobený pouze tím, že se necítíte dobře v té silně ženské energii. Že neustále někam spěcháte, pořád něco kontrolujete, děláte něco, aby se něco dělalo. Tak, jak jste byly zvyklé ve světě "tam venku", kde se jede na výkon a prokrastinace je hříchem století.

Jen koutkem oka zpozorněte a dívejte se na své dítě. Co dělá? A poučte se.

Přesně to máte dělat vy. Určitě ze začátku v šestinedělí.

A právě ta naše společnost tohle zazdila. Protože jste tam doma samy. Váš muž teď v potu tváře maká (ne každý, přiznávám) a snaží se vás finančně zabezpečit. A vrací se vám domů později a později nebo něco dodělává, staví dům, rekonstruuje, kope bazén, no prostě vytváří to, co mu společnost namluvila, že teď budete nejvíc potřebovat. Protože on sám do tématu otcovství není zasvěcen už vůbec ničím. Společnost ani jeho otec mu to pravděpodobně neměli jak předat, když se tyto hodnoty předávat (ve jménu úspěchu tam venku) zapomněly. Musel by se teď učit od vás, od vaší nabyté moudrosti. Ale jak, když ani vy sama teď nevíte?

A vaše podivné pocity se najednou začnou přenášet na zprvu tak krásně spící miminko. To teď místo toho po nocích pláče, trápí ho samé neduhy a vy jste čím dál víc v pasti nespokojenosti a zároveň se za to vše v hloubi duše začínáte vinit. A začarovaný kruh právě začal.

A v něm se motá tohle vše neustále do kolečka, až si začnete přát, aby ta proklatá mateřská už zase skončila a vy jste mohla nastoupit do práce, kde zapomenete na ten protivný hlas ve vás, že jako matka jste prostě selhala. Nebo začnete z toho všeho vinit svého muže, který už je také otrávený vaší jedovatou náladou, kterou na něj ze sebe šíříte. Ta jeho sladká milenka je definitivně pryč. Tady už se namísto stmelení, které mělo dítě přinést, děje přesný opak, rozvrat vztahu. Je hodně párů, které se rozešly asi do dvou let věku jejich prvního společného dítěte. Což je velmi smutné.

Poznáváte se v tom někdo? Přála bych si, kdyby nikdo, opravdu a ze srdce. Ale realita je jiná.

A teď chci ujasnit jednu důležitou věc.

NENÍ TO VAŠE CHYBA. NENÍ TO ANI JEHO CHYBA.

Chyba je ve společnosti, ve které jsme se rozhodli žít. Které jsme předali svou sílu a víru.

Jsme odříznuti a žijeme převážně na vlastní pěst nebo jen jako malá rodinka. Stát má čím dál vyšší nároky na žití. Bydlení je tak drahé, že bez dluhu to není téměř možné, pokud chcete žít tak, jak je předkládáno společností. Pokud žijete konzumním životem, tzn. převážně nakupujete neustále něco, tak se z toho nedá vymanit. Jste sami, máte sice krásný dům, ale žádná žena vám neposkytne pečující zklidňující voňavou olejovou masáž, zatímco vaše miminko krásně spinká zachumlané v pelíšku kousek od vás tak, aby bylo na dosah ruky. Žádná další moudrá žena vám neuvaří teplou polévku, abyste po porodu nabrala dost sil. Žádná ženská ruka vás nepohladí po vlasech a nepolíbí na čelo a neřekne, že jste tak nádherná žena a nejlepší maminka pro vaše malé, které slastně vrní spokojeným spánkem ve vaší náruči. Nemáte možnost zasmát se od srdce (nejlépe ještě až z břicha, jak píše Clarissa Pinkola Estés ve své knize Ženy, které běhaly s vlky) při vyprávění ženských příběhů, které budete společně sdílet. V otevřenosti a absolutní intimitě. Kdy můžete ukázat svou nahotu a případné jizvy a nechat odtéci skrze slzy své pochyby a bolesti, které nám brání se prožívat opravdově takové, jaké v nitru JSME.

To vám chybí, milé ženy. To je to, po čem vaše srdce touží, a v době po porodu je toto přímo nezbytné. Zastavit se, nechat o sebe pečovat. Zapomenout, že existuje nějaký měřitelný čas na hodinkách. Mít někoho, komu můžu důvěřovat a sdělovat své pocity své nedokonalosti a kým zároveň můžu být v tom všem přijata bez podmínek. Prostě se moci koupat v bezpodmínečné lásce.

To nám všem moc ze srdce přeji. I proto píšu knihy. Proto dělám svou práci, kterou vnímám jako své poslání. Aby bylo čím dál víc spokojených žen, matek a poté spokojených mužů, kteří stojí po jejich boku. Dětí, které se vychovávají v lásce, respektu a trpělivosti, aby se mohla proměnit celá naše společnost. Protože my jsme ti, kdo ji vytvářejí.

V úctě, Veronika