Koncept pravděpodobnosti

V první řadě je dobré si uvědomit, že téměř všechno, coses naučil o tomto světě, kde žiješ, vychází z toho, že ti o tom někdo řekl, naučil, vyprávěl, předal... Někdo, ke komu máš důvěru. Není třeba pochybovat. Vše přijímáš a utváříš z toho svůj pohled na svět. Je dobré si uvědomit, že tomu někomu, kdo ti to vše takto předal, to předal zase někdo jiný, komu bezmezně věřil on, a takto se můžeš zpětně podívat až do celé historie lidstva. Ale budeš mít stejnou důvěru k tomu, kdo to řekl jako první? Kdo to vlastně byl? Byl to ten, jenž něco sepsal? Nemusí být, mohl to od někoho slyšet a pak teprve napsat?

Je dobré si uvědomit, že na začátku byl někdo, kdo NEVÍ. A tak začal MYSLET. Pozval mysl, aby mu dávala různé možnosti, a on se z nich snažil vybírat tu, která mu přišla v té chvíli v jeho čase nejvíc pravděpodobná. V tom případě všechno, co kolem sebe vidíte, je hodnoceno na základě pravděpodobnosti, ale ne pravdy. Je to jen podobné pravdě. Je dobré si to uvědomit ve chvíli, kdy hájím svůj názor nebo chci předat svůj názor někomu jinému, protože vycházím vždycky z tohoto konceptu. Z konceptu pravděpodobnosti.

Máme pocit, že když je někdo starší, je tím automaticky autoritou, a ti z minulosti, naši předci, jsou přece starší. Vycházíme z toho, že takový člověk má již zkušenost. Jsme zvyklí nezpochybňovat autority. Jenže on to mohl předávat a tvořit ve chvíli, kdy ještě tak velkou zkušenost neměl. Protože možná, když došel k moudrosti, tak zjistil, že není co psát, že není co předat. Že věci nelze předat, že každý si musí svůj příběh prožít sám. A jedno z moudrých rčení jednoho moudrého člověka zní: "Vím, že nic nevím". Čím starší jsem, čím víc vím, tím víc zjišťuji, že nic nevím. Jen na začátku přizveme mysl, aby si s námi hrála, a ona si s námi hraje. Není tu proto, aby objasňovala. Je jen proto, aby nabízela nekonečně mnoho možností, a je na nás, ve kterou jsme schopni v danou chvíli uvěřit. A když se rozhodneme, přijmeme ji do svého systému hodnocení a stane se součástí našeho pohledu na svět, stane se součástí naší reality.

Dali jsme mysli hlavní slovo. Vše je o informacích, o tom, co se vymyslelo. Jeví se to v naší současnosti jako nejdůležitější součást života. Škola sice učí myslet, ale více učí to, co už bylo vymyšleno. Nezáleží na tom, zda je to skutečné, ale bylo to uznáno většinou, a tak se učí různé teorie. Matematika, fyzika. Tvrdí se, co je živá příroda, co už neživá, a vše podléhá zákonům fyziky, přitom zákonům fyziky občas někdo hezky posune hranice... Například si v tom všem kolem s hlasitým bzučením jen tak prolétne čmelák. Ten by ale podle zákonu fyziky přece létat neměl? Hmm, no nic, nebudeme si tím mást, co už víme, že? Museli bychom začít odznova. Ještěže o tom čmelák neví, jistojistě by potom spadl na zem a už nikdy nevzlétl.

A pak jsou v životě chvíle při doteku, při milování, při zamilování, při porodech, při činnostech, které milujeme, kdy přestáváme myslet. Pohybem a plynutím se dostáváme do těla a tahle mysl utichne. Utichne ve chvíli, kdy se koncentrujeme do sebe, na dech, na činnost, na pohyb, na něco, co cítíme fyzicky. V tu chvíli jsme vtaženi do přítomnosti. Nejlepší meditace je v pohybu. Nemusíte VĚDĚT, protože VNÍMÁTE. Používáte své smysly.

Mysl nás vtahuje do pasti, kdy máme potřebu si svou vlastní existenci vysvětlit.

Když se na to podíváme, tak za dobu naší existence zjistíme, že nevíme nic. Na co se kdy přišlo, se většinou později zase vyvrátilo, nebo změnilo, nebo se zase naopak nemůže přijít na to, jak to vlastně bylo. A přesto jsme tak troufalí, že stavíme školy, kde zavřeme své děti a učíme je pokrytecky něco, co jsme ve své vlastní sebestřednosti a strachu neschopni zpochybnit. Dokonce i něčí teorie učíme tak, jako by to byla pravda. Na základě toho pak hodnotíme, zda ten člověk je moudrý, nebo nikoliv.

Jen zkuste říct dětem: "Ahoj, nechceš mě učit? Protože já nic nevím." A ono by nám možná řeklo, že tu nejsme od toho, abychom věděli, ale abychom cítili, dotýkali se, milovali jeden druhého navzájem, prožívali emoce, cítili vůně a chutnali šťavnaté ovoce, slyšeli zpěv ptáků a šumění větru ve stromech nebo zurčení vodopádu, abychom pohlédli na velkolepost oceánu, abychom se radovali, že můžeme.

A když se ve stáří blíží smrt, zjistí ten chytrý člověk, že neví, co bude teď. Že nic z toho, co se naučil, ho nepřipravilo na to, že zjistí, že neví. Že vše hmotné, co kolem sebe má, je najednou k ničemu. Možná je mu i k ničemu všechno, co prožil. To tehdy, když se bojí hodně. Ale když přijme, že neví, ale věří, jsou mu prožité zkušenosti cenností.

A možná bych teď mohla psát o tom, co se kolem právě děje. A mohla bych tomu chtít dát pozornost a chtít to nějak vysvětlit a chtít na to mít nějaký názor. A mysl by mě úplně zamotala do různých alternativ a já bych přes to zapomněla prožívat a žít teď a tady. Strachy bych mohla přestat dýchat. Mohla bych přestat vnímat, že kolem mne je všechno v pořádku. ŽE SE DĚJE ŽIVOT. A v životě se děje i smrt. Spíš bych řekla, že se děje vždycky. V životě ledacos prožít nestihnete, ale smrt je tu pro každého z nás. Proto si myslím, že její význam je velmi důležitý. Protože ji máme zažít každý. Není jen pro vyvolené, jako třeba vyhrát jackpot. :-) Ta je tu pro všechny, pro vše, co žije. Je stejně důležitá jako zrození.

A za několik století se na naši dobu budou dívat tak, jako my se díváme na středověk. Myslíme si, že jsme postoupili ve vědě, že umíme lépe léčit, ale nevíme zdaleka ještě nic. Není to tak dávno, kdy se první pomocí nebo léčením lidem ubližovalo. A co když je tomu tak stále? Jen to ještě nejsme schopni vidět. Protože pokud ani nevíme, kdo jsme, tak vycházíme z nahodilých myšlenkových procesů a utkvělých názorů ostatních.

Vycházíme z konceptu pravděpodobnosti. Ale co vlastně vůbec víme?

Proto je dobré si uvědomit, že nic z toho, co jste se doposud o životě naučili, nemusí být pravda. Protože když je chybná výchozí matrice, cokoliv dalšího z ní vychází, je stejně chybné.

S úctou vepsala Veronika