Chyby a kdyby

 Zrovna dnes mi takové to chybné rozhodnutí a k němu "kdyby" přišly na mysl. Samozřejmě ne poprvé. Většinou se jedná o jednu či jen málo událostí, ke kterým se naše mysl vrací, když máme pocit, že se žije následek toho rozhodnutí.

Vždy to spouští strach či velké nepohodlí. A pak se objeví ta myšlenka, kdybych tenkrát udělala jiné rozhodnutí, bylo by to dnes jinak (vždy dobře). Jako bych se dala někdy na špatnou cestu, z níž není návratu, a ten druhý život s jiným rozhodnutím, který asi běží paralelně vedle mě, je pro mě nedosažitelný. Tohle způsobuje pěknou dávku frustrace, protože s minulostí nehnu, je to moc těžký balvan a zvednout nejde. Jenže ta myšlenka se vrací a vrací... Proč?

Proč je pro nás tak těžké přijmout to, co žijeme? Proč si vždy myslíme, že to druhé rozhodnutí by bylo lepší?

A proč vůbec existuje ve slovníku KDYBY, když není reálné? Nelze ho nijak aplikovat do života. Symbol KDYBY je jedním z největších tyranů. Kde asi vznikl?

Nemusím chodit až tak daleko...

Pamatuji si, jak jsem jako malá dost často slýchávala: "Neeee, takhle neee, to jsi MĚLA udělat takhle!"

"Dávej pozor, podívej se, co jsi provedla!"

"Hlavně to nevylej! ... Vždyť jsem ti to říkala!"

A také to slyším vycházet z mých úst, jak opakuji, co jsem se naučila.

Ano, ano, výčitky nás nutí nepřijmout událost, která se stala, a nutí nás myslet na jinou realitu, kde se věc udála správně, tedy spíš bych měla ujasnit termín, udála tak, jak chtěli ostatní.

Škola v tomto pokračuje, Chyba se stává nežádoucí. Něco, co by nemělo patřit do našeho života, ale bohužel patří.

Namísto učení přichází mučení.

Chyba se totiž často personifikuje, a tím se stáváme špatnými i my. Postupně pomalu. Nejsme hodní, nejsme hodni lásky.

Chyba se na nás nalepuje a vrství a cestuje s námi všude, kam jdeme. Máme ji pod kůží. Ale nechceme ji vidět.

Následky chyb ale na sebe upozorňují. "Kdybys tenkrát..."

Co s tím?

Pomalu se otočit a podívat se na to. Podívat se všem "chybám" do očí. Všem najednou nebo postupně. A všechny je přijmout. Pohladit, poděkovat. Vyplakat si tu marnost, kdy jsme s nimi nemohli pohnout.

V některých seberozvojových metodách se tak děje opakováním nahlas věcí, které nám vadí, s tím, že před ně přidám to ono přijetí, že se tak stalo - událo. Například: "Přijímám, že jsem ošklivá."

Je to jakási od-personifikace symbolu slova s emocí na něj navázanou. Pokud nebyla událost přijata, tak se na symbol (v tomto případě téměř vždy slovo) naváže emoce. Pokaždé, když se symbol objeví, objeví se i emoce, nebo naopak. Objeví se emoce a nás napadne onen symbol (slovo), který právě spojíme s událostí. Přijde-li tedy jen tak strach, my ho přiřadíme k té nejvíc rezonující události, která se nám hned vybaví, a vnímáme, že se nám to stalo právě proto... A tady pak vznikne ono "Kdybych tenkrát..."

Opakováním přijímání události se pomalu uvolňuje a boří odpor, který tam vznikl. Tento odpor udržoval vzniklou rezonanci při životě.

Když se opakuje a opakuje, většinou se pláče, bráníme se, protože máme pocit, že když uznáme, že je ta chyba naše, tak uznáme, že jsme špatní... Tyto pocity běží, pokud je ještě živá personifikace. Opakováním však pomalu odpor slábne a tím se ruší zosobnění dané události... Najednou i přesto, že přijímáme, máme pocit, že to už NENÍ O NÁS.

A to je právě to, co je třeba. Překonat ten pocit, chyba = já špatně.

Je to vlastně o jedné z DOHOD Miguela Ruize, kde se píše: "Neberte si věci osobě."

Na závěr je ještě dobré opakovat věty:

Odpouštím si všechno.

Děkuji si za všechno.

Dávám si svobodu.

Miluji se.

A pokud ta chyba souvisela s nějakou osobou, tak i:

Děkuji ti za všechno.

Odpouštím ti všechno.

Prosím, odpusť mi všechno.

Děkuji ti, že mi odpouštíš.

Miluji tě. Mám tě rád/a.

Někdy je personifikace velmi silná. Pak je třeba být trpěliví. A opakovat a opakovat.

Podobně se dá postupovat i v případě, kdy se udála křivda na nás.

Tam je většinou odpor spojen s tím, že pokud přijmu, co se stalo, tak to je, jako když souhlasím s tím, že je to dobře. No ono to tak v podstatě je (o tom určitě ještě budu psát), jenže když je personifikace silná, tak vás přes tohle nenechá jít. Je dobré si nastavit tedy, že to, že událost přijímám, neznamená, že s tím souhlasím. Až se odosobníme, zjistíme, že ten zbytek už není třeba řešit.

Není třeba chápat hned celý Vesmír, můžeme si dávat pomůcky ke zvládnutí pochopení a pak je klidně vyřadit jako nepotřebné. Takové používání nepravdy k nalezení pravdy je někdy potřeba, pokud je odpor v nás zvlášť silný.

No já jdu teď opakovat. :-)

Co vy?

¨

V úctě a s láskou Veronika