Cesta ke zdraví

Co děláte pro to, abyste byli zdraví?

A tuto otázku pokládám hlavně v kontextu, kdy se cítíte nemocní. Kdy jste něčím omezeni zdravotně buď na fyzické, nebo psychické rovině.

Co tedy děláte pro to, abyste byli zase zdraví?

Věřím, že čím je nemoc těžší, nebo spíš čím je její diagnóza s horší prognózou, tím víc většinou na svou nemoc MYSLÍTE. Což je celkem logické, protože ve vás vzbuzuje strach. To je i jejím cílem.

Bohužel je to jejím cílem jen na začátku!

Jejím prvotním cílem je ve vás vzbudit POZORNOST. Jenže ta pozornost nemá být mířena k dysfunkci ve vás (k nemoci), ale k tomu, co tu dysfunkci způsobilo!

A tohle bývá právě nejzmatenější část. Protože jsou kolem nás omezené zdroje o tom, co se vlastně stalo. Je to odněkud zvenku? Prostě se to stalo? Je původ v psychice? Dá mi odpověď moderní medicína? Je odpověď v duchovní nauce? Které odvětví má tedy pravdu?

A tady je to, moji milí, na vás. Čím méně podnětů zvenčí, tím lépe. Nejlépe je obrátit se do SEBE SAMA. To je ten směr, kterým se má ubírat vaše POZORNOST.

To je bod číslo 1. První krok je tedy: ZAMĚŘ SVOU POZORNOST DOVNITŘ.

Pokud se ti podařil tento krok, tak jsi na dobré cestě. I když tento krok s sebou přináší často i bolest. Protože si musíme přiznat, že věci kolem nás jsou často jinak, než jsme je toužili vidět. Tady se snímá závoj iluzí. Tady je třeba začít vidět pravdivý obraz toho, co žiji. Jak žiji. S kým žiji.

Tato fáze může být i dost dlouhá, ale nemusí.

Postupně je třeba zařadit bod číslo 2. CO BYCH DĚLALA, KDYBYCH TEĎ BYLA ZDRAVÁ?

Pokud tady zjistíte, že byste nic nezměnili, tak je třeba jít znovu k bodu 1. Nemoc totiž přišla, aby se změna udála, ne proto, aby vše zůstalo stejné. Přišla jako dar, aby vám ukázala, že směr, kterým jdete, není ten, který chcete žít. A bude tu s vámi tak dlouho, dokud to nepochopíte.

Pokud zjistíte, že je změna třeba, tak zkuste dělat NOVÉ věci, které byste dělali, kdybyste byli zdraví. Píšu záměrně nové věci, protože často by člověk dělal opět to samé. Když dám příklad, tak sportovec, který žil vrcholově sportem a nějaké zranění ho teď brzdí, aby dělal sport dál, tak u něj to právě znamená, že tato cesta, ač v ní může mít talent, není to, co si předsevzal a v čem má svůj hlavní dar. Někdy to může znamenat zvolnění, někdy to může znamenat ale úplné vzdání se tohoto snu. To je vždy individuální a najdete to právě většinou už v bodě 1. Otázkou je tedy: Co mohu dělat i s tímto zdravotním omezením? Co bych ráda dělala a mohu?

A pak to začít dělat.

A v tu chvíli přichází bod číslo 3. ZAPOMEŇ NA NEMOC.

Ano, dost těžká část. Prostě už nedrž nemoc ve své mentální rovině. Už sis zprávu přečetl, listonoše pošli domů. Nemusíš si ho držet a starat se o něj. Nemoc představuje na své rovině právě listonoše a to, na co máš zaměřit pozornost, je zpráva, kterou přinesl, ne listonoš.

Tahle část pro mě byla dost těžká. Když jsem procházela rakovinou, tak jí patřila moje první myšlenka hned ráno. A pak se mě nemohla pustit téměř celý den. Dala jsem jí celou svou pozornost, a tak nebylo divu, že jsem procházela depresí. Nejprve jsem se zaměřovala na to, abych se uzdravila, léčila jsem nemoc. Namísto abych pochopila, že nemoc léčit nemusím, ale že si mám dávat zdraví. Zaměřit se na to zdravé v mém životě. A postupně se moje pozornost přemístila na to, co mi dělá dobře. Co mi přináší dobrý pocit na těle i na duchu. Ať to byla péče o tělo a pozornost k němu, nebo strava, kterou jím, a hlavně ještě víc, JAK TO JÍM. Cítím se u toho dobře? Chutná mi to opravdu, nebo do sebe cpu něco, o čem se říká, že je zdravé, ale nechutná mi to? Ke zdravému jídlu je někdy třeba jít postupně. Určitě je dobré, čím méně chemie, tím lépe. Ale i tak je třeba, abych si jídlo fakt užívala. Protože tím, že si projevuji laskavost, k sobě začínám cítit lásku. Postupně jsem pak začínala mít dny, kdy rakovina z mojí mysli zmizela úplně a objevovala se jen tak náhle. To jsem se většinou už pousmála a nechala myšlenku zase odplout. Proto vám chci říct, i přesto, že je to na začátku nemyslitelné, tak TO JDE. Přestat na nemoc myslet. A tím, jak si projevujete péči o sebe a laskavost k sobě, začíná přicházet opravdová láska a s ní i zdraví. Jednoho dne se na sebe podíváte do zrcadla a už tam nebude stát ten "mizera, pitomec a hlupák" nebo "ošklivá, zlá mrcha", ale bude tam krásná bytost, která chce rozdávat lásku a radost ostatním. A k tomu je i úžasné použít humor. Dost často mi právě humor pomáhal na cestě k uzdravení. Nebrat se tak vážně. Dokázat hlavně sobě odpouštět. I to je projev lásky.

U mě tomu ještě předcházela část, kdy jsem se snažila "pracovat na sobě" a zbavit se nějakých částí sebe sama, které jsem na sobě neměla ráda. Postupně se mi však odkrylo, že to není cílem. Není cílem se něčeho v sobě zbavovat. Je to totiž boj s větrnými mlýny. Vaše stíny nejsou skutečné, jsou jen odrazem toho, co nejste. Tudíž je občas jen projevíte, když jim věříte, že jsou vaší součástí (ano, uvědomuji si, že tato část je těžká k pochopení, ale tak mi poselství chodí). Nejde tedy o to, se jich zbavovat, není to z principu možné. Jde o to, tuto (ne)část v sobě přijmout. Chvíli s ní pobýt a pak ji nechat rozpustit. Je to jako mlžný závoj, a když se rozpustí, jste tam vy. Prostě do té temnoty pošlete světlo a všechny ty stíny zmizí. Je to, jako když jste malí v pokojíčku a v té tmě se rodí různé představy a strach je maluje do různých tvarů a vy jim věříte a ony vás paralyzují do té doby, než rozsvítíte světlo. Pak vše naráz zmizí. Pokud byste v tom světle chtěli odstraňovat ty stíny, nejde to přece. Nejsou tam, jsou tam jen, když je tma.

A tak je to ve vás. Stačí posvítit. Ale předtím si klidně s těmi stíny můžete popovídat, pochopit, proč vás straší. A pak SE ROZSVIŤTE!

A tahle část se stala mou oblíbenou. Vidět v sobě tolik světla, kolik to je jen možné. Vidět tohle samé světlo i v ostatních. Jenže by to mohlo být jen dočasné, protože k udržení tohoto stavu je třeba ještě jeden bod.

Je to bod 0. Je to výchozí bod a počátek všeho. A pokud začnete hned tímto bodem, tak můžete snad i klidně přeskočit 1. a 2. Nebude to třeba.

Bod 0 je VÍRA.

A má ji absolutně každý z vás! Je třeba si však uvědomit, kam jste svou víru vložili.

Dali jste ji do nějakého člověka? Máte ji vloženou v nějaké instituci? A nemusí to být nutně jen instituce náboženská. Může to být i víra v lékaře, léčitele, terapeuta. Může to být víra v politiku, soudy, policii, armádu. Může to být víra vložená do jednoho člověka, o kterém si myslíte, že ho milujete a že jen s ním můžete být šťastní a zdraví.

A tyhle všechny "malé víry" vás ale budou oddalovat od pravého uzdravení. Protože tam, kam většinou vkládáte víru, je dobré mít DŮVĚRU.

Je v pořádku mít DŮVĚRU v lékaře, že mi pomůže se vyléčit, ale mít VÍRU, že mě uzdraví, je zcestné a iluze.

A nestačí jen dát VÍRU ve své vlastní schopnosti, že tohle břemeno tedy potáhnu sama. To určitě není cílem mého článku. Naopak je dobré vědět, že na nic nejste sami.

Je třeba najít v sobě odpověď. Není na mně, abych vám říkala, kam obrátit svou víru, protože vím, že na to přijdete sami.

Pokud tedy nemáte ujasněný bod 0, nezoufejte, dostanete se k němu ještě v bodě 10. Ten ji obsahuje také :-)

Každý z vás se k němu dostane.

Co napsat ještě nakonec?

Buďte k sobě laskaví a milujte se. Já vás miluji všechny už teď.

S úctou, Veronika