Být sám sebou

Velmi často slýchávám otázku: "Jak tedy mám být sám sebou? Jak se k tomu mám dostat, být sám sebou?"

Spousta lidí je totiž přesvědčena, že naučit se být sám sebou je obrovsky složitá cesta (což je), kde je nutné vynaložit obrovskou snahu (což není). Vycházejí totiž z konceptu, který je jim jako jediný známý, ve chvíli, kdy touží něčeho dosáhnout. Tím konceptem je snaha. Je třeba se snažit, abychom něčeho dosáhli. Abychom něco naučili fyzické tělo, chce to snahu. Abychom něco uměli, znali, chce to snahu. Chce to přečíst spoustu textů, a to chce snahu. Pokud chceme být "nějací", chce to snahu. Pokud je cokoliv, co máme pocit, že je dobré pro náš úspěch, pro náš rozvoj, tak to máme spojené se snahou. A když poté chceme dosáhnout uvolnění, být sami sebou, tak se nám to opět spojí se snahou.

A jak už možná i víte, v případě bytí sám sebou je tomu přesně naopak.

Protože být sám sebou je prosto jakékoliv snahy. Je to naprosté uvolnění a puštění jakékoliv kontroly nad okolím i nad sebou. Puštění všeho, co držíme. A to je právě to, co je na tom tak moc těžké, jelikož naše ego nás přesvědčuje: " Když tohle pustíš, stane se úplně něco strašného!" My racionálně nevíme, co strašného by se mohlo stát, ale ten strach je dostatečně silný, aby nás donutil to nepustit. Strach je tady nástrojem ega. A je to iracionální strach. Je tady velký rozdíl mezi racionálním (skutečným) strachem, kdy nám opravdu reálně hrozí nebezpečí (povodeň, nebo když se řítíme ze srázu, nebo když se na nás něco řítí) a mezi strachem iracionálním (venku žádné nebezpečí není, vše se odehrává pouze v našem vnitřním světě). A v tomto případě jde vždy o strach iracionální. Je to strach dětský, postavený na nějakých bludech. A tak se bojíme to pustit. Je to vlastně spojeno i s klasickou výchovou, kdy se říká, když to dítě dobře nevychováš, vyroste z něj hajzl, to zlo z něj vyroste ven. Je třeba tu šelmu v nás zkrotit. A tak ji co nejdříve zavřeme do nejhlubšího sklepení a zamkneme dvanácti zámky a každý z nich na sedm západů (otočení). A všechny klíče poházíme do nejhlubšího oceánu. Tak a je klid.

No jo, hádáte správně. Není. Tedy je klid, ale jen na chvíli. Protože ta potvora tam v tom sklepení někdy dost řve a touží se dostat na svobodu. Přináší nám nejen neklidné spaní.

A to je vlastně koncept toho našeho zamčeného démona, kterého máme každý v sobě. Proti kterému se snažíme bojovat nebo ho nějak přijmout. Ale pokud bude zamčený ani jedno z toho udělat stejně nemůžeme. Je třeba ho vypustit na svobodu.

To vypuštění se tady rovná odevzdání všech kontrol (kontrolu svěrače si ponechat můžete, ale je možné, že i ta vám v procesu odevzdání povolí 🤣😅😂).

Udržování toho démona ve sklepení je naše největší vynaložení snahy. To je to, co nám bere nejvíc energie. Je to neustálá kontrola, která se již stala automatickou, takže ani nevíme, že ji vytváříme. Ostatních kontrol, jako jsou některé naše masky, které nosíme ve společnosti, jsme si vědomi, takže již víme, že je třeba vynaložit na ně úsilí. Zvláště pokud pracujete v korporátních společnostech, kde se hraje vážná hra, na vážné podnikatele, kde je to fakt sakra hodně vážné, takže to musíte brát vážně. Jde tam přece o ty papírky. Jakže? Jo, fajn, o ty peníze jsem chtěla napsat. Tam si dobře uvědomujete, kolik vás to stojí úsilí, někým být.

Jenže kontrola nad démonem vznikla již v raném věku, takže je automatická a vůbec o ní nevíte, jen vaše bolavé namožené svaly za krkem nebo bolavá záda vám občas můžou o tom povyprávět. Nejlepší slovo pro tuto činnost je SEBEOVLÁDÁNÍ. Neustále se sebeovládáte. A proto právě nemůžete být sami sebou. To by totiž znamenalo pustit démona ven. A jen se koukat, co se stane, až ho pustím.

Opravdu jako budou lítat bomby? Opravdu se zboří celý svět, když ho pustím? Zabije tady půlku obyvatelstva kolem mě? Bude touha ubližovat a ničit? Jak velká je ve mně vlastně touha být zlý/á, ničit a vraždit? Hmmm? Je ten démon opravdu takový?

To je ta základní otázka. Je ten démon uvnitř opravdu takový? Protože on, jak je zamčený, tak my ho vlastně neznáme, jen slyšíme občas ten řev, jak se chce dostat ven na svobodu. A to, co se pak projevuje jako ten démon navenek, ve chvílích, kdy máme přetlak, je jen důsledek našeho vnitřního odporu proti démonu. Jsou to frustrace, kdy si na chvíli od toho vnitřního tlaku z kontroly musíme ulevit. Neznamená to, že jsme něco z toho démona pustili ven. Nejde pustit něco z toho. Pamatujete? Je zamčený a buď půjde ven všechno nebo nic. Takže ty vaše výlevy nemají s tou zamčenou částí ve vás pranic společného. Jsou důsledkem frustrace, která je zase důsledkem neustálé snahy držet nad sebou kontrolu.

My totiž nad ním (nad démonem) jen držíme kontrolu, aby nevylezl, namísto abychom se ho snažili poznat. Ale to, že nám někdo zvenku kdysi řekl, že ten démon, my, je zlý nemusela být pravda. Co když to tak není? Co když ten člověk (společnost) jenom chtěl, abychom dělali něco, co chce on (oni), a když jsme to neudělali, tak nás okřikl, že jsme špatní? Nebylo to dokonce ani o nás. A těch nálepek bylo tolik, že se pod tím ztratil ten skutečný obraz démona.

Tak, a to je právě ono! Ten strach TO poznat bude VELKÝ. Vysvobodit démona bude tou velkou výzvou, protože my vůbec nevíme, co tam najdeme. To je absolutní vystoupení z komfortní zóny! Protože vy potom budete jiní. To je víc než jisté. A jak moc jiní? Lepší nebo horší? To neví nikdo! Budete takoví, jací jste. Budete sami sebou. Budete tím, kým se celý život bráníte být, ale zároveň po tom nejvíc toužíte.

Je to ten iracionální strach. Strach z toho, jak moc budu jiný než ostatní? "Vyděsí mě to, co najdu?", nebo ještě hůř: "Zklame mě to, co najdu?". A těmito iracionálními strachy bude třeba projít. A to je ta práce, kdy bude třeba ne snaha, ale ODVAHA.

NA CESTU K SOBĚ NENÍ TŘEBA SNAHY, ALE ODVAHY.

Je třeba si uvědomit, po čem ten démon touží. Víte, že po svobodě. Jací jste, když toužíte po svobodě? Jste tím zlí? Je třeba si klást otázky. Jaký je někdo, kdo touží po svobodě? K čemu chceme svobodu? K tomu abychom mohli být šťastní, radovat se, užívat si život. Je někdo takový zlý? Když je někdo šťastný a raduje se, je zlý?

Chce to obyčejný selský rozum, abychom pochopili, démona. Když pochopíme jeho touhy, pochopíme jeho. Jsou to i naše touhy, rozumíme si?

Cesta k sobě je naprosté uvolnění a vzdání se kontroly nad sebou. Je to jako lehnout si na lehátko a nechat se v bazénu unášet vodou. Tak snadné by mohlo být sám sebou.

Jenže...

Jsou tu ty automatické kontroly (ego). A ty se budou bránit. A pak to vypadá, že budete ležet na lehátku uprostřed oceánu za velké bouře, a každá ta vlna je ta jedna automatická kontrola nad sebou sama. To už je horší se udržet na lehátku v klidu, co? To už chce velkou důvěru, že mě to nesemele. To už chce VÍRU.

Každopádně najít sám sebe je to, co chcete nejvíc, ať už mi věříte či nikoliv. A když už tušíte, kdo jste, tak se největší touhou stane, se takto projevit.

A já vám držím palce. Je to fuška.

V hlasové verzi něco navíc pro nadšence a ostatní prominou můj nevyzrálý projev 🤣 💙 .

S láskou Laué

PS: Přidávám i svůj hlasový záznam, které si nahrávám, když mi přijde téma na úvahu, podle kterého pak sepíšu základní myšlenku do psané formy. Jsou tam i dost překecy, ale kdo si přečte článek, tak si slova zamění za správná (třeba to lehátko není na lodi, nevím proč mi tam přišla loď 😆🤔, ale měl to být bazén s vodou, na něm lehátko a na něm vy, nebo že nástroj strachu je vina. Jsou to vše nástroje ega (strach, vina) a nebo že to chce snahu v té bouři. Ne snahu, ale důvěru, víru ... a taky se synkem občas sjíždím marvelovky, tak jsem poznamenaná 😎🤣 ) V každém případě to nemělo být určeno pro publikaci, ale zase je tam něco víc než v článku, je tam taková třešnička na dortu, tak je to jako pokec s přítelem u dobrého šálku kávy či čaje dle vaší chuti se zákuskem na konec. A možná se vám i během poslouchání odlehčí, když zjistíte, že nejsem zas až tak chytrá, jak to vypadá 🤣 Ne teď si dělám srandu, určitě musím být chytrá, jinak bych teď tohle nemohla napsat 🤣 Tak a teď se v tom vyznejte. Mám dneska takovou vtipnou náladu prostě. Každopádně jsem si jistá, že vám to vše dneska na chvíli odlehčí životní úděl.

Mějte se krásně, s láskou a úctou k vám, Laué