Být dobrým člověkem

Být dobrým člověkem nás učí systém a být dobrým člověkem nás učí i spiritualita.

Oboje má stejný cíl. Proč tedy oboje nevede ke stejnému výsledku?

Jak to, že jedno vede k ztracení sebe sama a druhé k nalezení?

Odpovědí je MOTIVACE.

Motivací k tomu být dobrým člověkem tak, jak nás učí systém je totiž NÁPRAVA. Vychází z myšlenky, že jsme původně špatní, a je třeba nás tzv. otočit k dobrotě, protože tací od počátku nejsme. Není ani jisté, proč se po nás vlastně chce, abychom byli dobří. Pro koho máme být dobří?

Nástrojem k dosažení výsledku je manipulace, strach a vyhrožování. Způsob, jakým se u druhých (mám na mysli hlavně u dětí, které máme snahu "napravit") domáháme dobroty, vlastně ve své podstatě DOBRÝ není.

Což je neskutečný paradox!

Co se však týče snahy být dobrým ve smyslu spirituality, kdy se prostě svobodně ROZHODNETE být dobrým člověkem na základě vlastních získaných zkušeností. Vychází z vás samotných a není to nějaké přesvědčení vycházející od ostatních, že byste tací měli být. A nejvyšší motivací je vám LÁSKA.

Rozhodnete se prostě být dobrým člověkem, protože je vám v tom samotným dobře. Pomáhat, být ochotný, laskavý.

A tohle vůbec nemá nic společného s rovinou oběti, kdy já jsem hodná/ý, protože to ostatní chtějí, protože bych měl, neboť jinak přijde trest. To je rovina nevědomosti. Kdy NEVÍM, proč mám být dobrý (možná tuším, že je to dobře, že to někde někdo venku (vně) chce, ale nemám možnost náhledu na celou věc, abych pochopil PROČ). Je tam SNAHA být dobrý. Ta snaha nás obírá o mnoho energie, protože zároveň zakrývá naše vlastní stíny a potlačuje část nás samotných, která by neměla podle společnosti být viděna. Vzniká pak syndrom hodné holčičky/ hodného chlapce. Za vším je schovaný strach, co se stane, pokud se mi nepodaří "otočit" dítě nebo sebe sama k dobrotě. Strach, že se zatratí. Pracují zde v podvědomí programy náboženské (peklo) nebo i systémové (soud, vězení), kdy se bojíme, aby naše dítě /my samotní/ nebylo "špatné". Přitom způsob, kterým toho dosahujeme je sám o sobě často tyranský a vycházející z hrubosti a uplatňující zlo. Což má právě přímý vliv na výsledek našeho počinu. Dítě /my/ půjde do vzdoru, aby nás naučilo, kam to vede.

Přistupujeme tak ke svému vnitřnímu dítěti v nás a také pak ve vztahu k našim dětem.

Kdežto ve spirituálním vývoji VÍM, jsem si vědoma toho, proč chci být dobrá. Vidím následky svých činů ještě před tím, než se odehrají a můžu se proto ve své reakci dobrovolně rozhodnout. A tím, že hlavní motivací je LÁSKA, tak moje kroky pak vychází z ní. Láska je tu v této formě i pro mě samotného, kdy si dokážu odpouštět, pokud se mi záměr ještě nepodaří dle mého nejvyššího úmyslu uskutečnit tak, jak jsem zamýšlel, a to z důvodu působení emocí, se kterými se teprve učím zacházet.

Zkuste si dnes pozorovat vaše vlastní reakce. 

Co je vaší motivací k tomu být ve svých reakcích dobrým?

Jakým způsobem motivujeme své děti a ostatní kolem sebe?

Co ze sebe předáváte světu?

A buďte k sobě laskaví, ať budou vaše odpovědi jakékoliv.

S úctou, Veronika