Bláznova lehkost bytí

Zbláznit se, či nezbláznit? To je oč tu běží!

Tento článek bude šílený. A tak ho nemůžete brát příliš vážně, protože vše, co přichází od blázna je šílené. A já si dnes dovolím být blázen a v tom krásném lehkomyslném a neuvěřitelném proudu myšlenek dnes povedu i dnešní úvahu.

Těšíte se? Bude to určitě legrace! Nebo kdo ví?

Je úžasné, když na vaší cestě dospějte do bodu, kdy zjistíte kolik je kolem vás lásky. Když se radujete z maličkostí a vidíte tu krásu ve všem a v každém. Ten stav se dá prožívat i celkem dlouho, je to váš vnitřní stav, tak není nikdo, kdo by vám to vzal. Jen začnete mít po čase touhu chtít to sdílet. Přejete si, aby i ten okolo vás to vnímal takto. Aby byl taktéž šťasten a naplněn. A tak se snažíte mu to předat. Předat nepředatelné. Přesto se o to pokusíte. Navnadit druhého, aby se přidal do toho obrovského prostoru naplněného něhou a láskyplností, který vám vykouzlí zářivý úsměv na tváři, kterého se pak nepůjde jen tak zbavit. A divíte se, že on po čase začne vymýšlet překážky. Proč to nejde, být šťasten. A přestože se dost často jedná jen o nějaké smyšlenky a iluze, tak mu je nemůžete vymlouvat, když víte, že pro něj jsou skutečné. Vnímáte tedy soucitně jeho bolesti a říkáte si, "ano, to chápu". A je vám z toho najednou smutno taky. A pak si uvědomíte důvod toho, proč se bojí prožívat to krásné. Je to ten jeho autoritativní rodič. Ne ten lidský, i když ten dost často také. Ale je tu ještě jeden mnohem, mnohem větší. Je jím systém neboli jiným názvem stát, jako vládnoucí instituce. Vláda, úřady, soud. Svatá vládnoucí trojice.

Když se necháte unést představivostí, jaká by to byla bytost?

Laskavá, milující? Taková, co stojí za vámi a podporuje vás, když opravdu potřebujete? Chápavá a motivující? Otevřená náruč? Zářivý úsměv a něžné oči? Odpouštějící vám vaše chyby? Je pravdomluvná a věrná?

Nebo je to bytost přísná, trestající, vydávající rozkazy bez ptaní se, jak to vlastně chcete? Ulhaná a chamtivá? Neustále vás soudící a snažící se vás předělat do tvaru podle toho, jak se jí to hodí? Manipuluje vámi strachem nebo výhružkami? Jak hřejivá je její náruč? Miluje vás vůbec?

Zkuste si vzít papír a pastelky (ano, fakt propiska nestačí, pastelky jsou totiž barevné a barvy ledacos prozradí) a namalujte si tu bytost. Tak jak jí vnímáte teď v současné době. Vše to tam dejte. Kdyby někdo zapomněl, jak se maluje, tak se poraďte s dětmi, budou vědět a velmi rádi vám pomohou si vzpomenout.

A až bude hotovo, pořádně si ji prohlédněte. Tak to je ona. Ta bytost, která vám vládne. Kvůli které děláte všechny ty otravné každodenní úkony, které vám už lezou tak moc na nervy, že se z toho musíte někam (bohužel častěji na někoho) ventilovat.

To kvůli ní většina lidí vstává ráno ještě před rozbřeskem, kdy se u zrcadla snaží rozlepit své oči, které ještě touží zůstat chvíli zavřené a vychutnat si doznívající sen. To kvůli ní musíte studenou vodou probrat své tělo, které by ještě chtělo vychutnávat blažený spánek a touží se probudit až s těmi růžovoučkými tvářemi s úsměvem a pocitem radosti z nového dne.

Ano, tohle vše je cena, kterou většina z vás platí každý den. A to vše z lásky k té bytosti. K té, ke které vzhlíží a dala jí svou důvěru. Kvůli ní se i vzdala Boha. Raději uznala, že žádný neexistuje, že jediná realita, je tato bytost. A k ní teď budou vzhlížet i jejich vlastní děti. A běda, jak se budou vzpouzet.

A ony se budou vzpouzet!

"Ale my je donutíme" Ony začnou poslouchat!. Protože to jinak nejde. Protože bez této bytosti, by tu byl chaos a hotové peklo přece!!!!!!"

Nějak vám trochu uniklo, že tu už chaos a peklo je. Protože kde není láska, je nenávist. Kde není radost, je bolest. A tahle bytost, ta chladná a krutá vám svou náruč lásky nenabídne.

Tak kde je ta náruč?

Než jsem přišla na tento svět. Dala jsem si krásný úkol. Přinést na zemi lásku. Přišlo mi to směšně jednoduché. Tak krásný a lehký úkol přece. To zvládnu levou zadní. Když ukážu lidem sílu lásky, a oni ji ochutnají, tak přece nebudou už chtít nic jiného. To bude hračka.

A takto nadšená jsem se sem zrodila.

Jenže jsem pocítila tu těžkost. To, čemu se říká rodová karma. Kdy se vlastně předává něco od jednoho k druhému a malé bytosti se formují do bezcitných prázdných schránek. Zní to možná moc ledově a krutě, ale s porovnáním s opravdu láskyplnou bytostí, jsme tu téměř všichni takto ledoví. Naše vlastní zažité bolesti předávané z generace na generaci nás takto ochromí. Ač může i dětství v rodině být krásné, postará se o to ta bytost, systém, o které jsem se již zmínila (pokud máte obrázek, můžete si připomenout). Nenechá vás uniknout od utrpení. Alespoň minimálně jedno sousto si musíte přežvýkat. Učí vás tu hru na oběť a soudce. Prý to z vás udělá lepšího člověka. Ale co když už jste byli od začátku dost dobří?

A tak jsem zažívala bolest a utrpení. Moje doširoka otevřené srdce připravené dávat a přijímat lásku zažilo šok. Vnímala jsem skrze Já jsem. A tím, jsem vnímala i vše živé kolem sebe. Vše procházelo mou bytostí jako bych to byla já. Uzavřenost ostatních lidí, pomstychtivost a chamtivost vlastnit vše kolem. Krutost ke zvířatům a přírodě. S každým poraženým stromem jsem cítila bolest, jako když tnou do mého těla. Každé trpící zvíře na této planetě se dívalo do mých očí a prosilo o milost. Soucit, který má v sobě sílu to vše transformovat do lásky, ve mě ještě nebyl zralý, tak jsem to vše dokázala vnímat jen skrze lítost. A lítost vás oslabuje. Srazilo mě to na kolena. Přestože jsem věděla, jak krásně by tu mohlo být, vnímala jsem, že to nedám. Že mě to svou intenzitou přesáhlo. Nedokázala jsem to prostě unést. I když jsem milovala z celého svého srdce, bytosti kolem mne to necítili. Měli svá srdce zavřená. A tak jsem to celkem brzy vzdala. Chtěla nejdřív zpět domů. Přála jsem si zemřít a ukončit svou misi dřív. V sedmi letech jsem si demonstrativně sepsala parte. Ale Bůh mě tu stále nechával. Nechtěl mě vzít domů. Zlobila jsem se, ač jsem věděla, že to bylo moje přání jít sem. Netušila jsem, jak těžký úkol jsem si naložila. Začala jsem věřit, že lidé chtějí být nešťastní, a tak jsem se rozhodla, že budu taky. A zapomněla jsem. Upadla jsem do nevědomosti a začala být jen tou, která neví odkud přišla a kdo je.

Mé období nevědomosti a zapomnění naštěstí netrvalo moc dlouho. Brzy jsem začínala cítit tu jiskřičku ve mě, že mi cosi připomíná, a začala jsem pátrat po tom, co to je...tím počala moje duchovní cesta, kdy jsem hledala, čeho jsem se dobrovolně vzdala. Tehdy jsem se začínala znovu probouzet do skutečného života. Rozhodla jsem se své srdce otevřít a znovu si dovolila cítit tu bolest. S novým poznáním už jsem měla k dispozici nástroj pro přeměnu bolesti. Soucit. Tak jsem ve svém srdci měnila tu bolest na radost a nenávist na lásku. A nakonec jsem si vzpomněla.

Jsem tu. Jsem to já. Já jsem. 😊

Jsem šťastná. Miluji život. Miluji lidi a vše živé kolem. Netoužím nic vlastnit, protože vím, že mi nic doopravdy nepatří. O vše se snažím s láskou pečovat, jak mi okolnosti dovolí.

A čím víc tohle vnímám, tím víc začínám cítit, jak už se systému nehodím. Jak už se do něj nehodím. Už se mi nechce nic vysvětlovat. Tak se rozhoduji se zbláznit. Je to dobrá cesta ke svobodě. S bláznem se nevedou žádné složité rozhovory. Protože nic nechápe. Nad bláznem se nedá vyhrávat, protože mu žádná prohra nepřipadá skutečná a je mu to k smíchu. Nad bláznem se jenom mávne rukou. Je to fakt. Ale jen blázen, který je moudrý může být k tomu všemu doopravdy svobodný.

Je to krásně popsáno i v tarotové hře. Tarot jako cesta. Blázen je první kartou nesoucí číslo 0 a zároveň i kartou poslední nesoucí číslo 22. Je počátek i konec. Je prostě boží.

V téhle době je nejlepším řešením se prostě zbláznit. Je to jediná cesta ke svobodě. Blázen nemá žádné zbraně než jen úsměv. Blázen se nebojí ničeho ani nikoho. Blázen nemá strach sám o sebe ani o druhé. Blázen dělá bláznivé věci a pořád se u nich směje. Blázen se nebojí smrti, protože mu její existence nedělá žádný problém. Je to dítě, které dospělo v moudrou bytost a ponechalo si nevinnost dítěte a otevřené srdce. Blázen ví, že Bůh ho miluje za každých okolností. Blázen se nebojí milovat druhé a dát jim své srdce. Nic nežádá a přitom má k dispozici vše co potřebuje.

A tak mým pozváním dnes je. "Pojďte zešílet se mnou". Alespoň na jeden den. Nechte svá ega spát v rozehřátých postelích a vyskočte tak rychle a potichu, aby vás nestihlo doběhnout. Nasaďte si místo kabátu úsměv. Zdravte lidi, které potkáte na ulici. Popřejte jim hezký den. Obejměte toho, kdo potřebuje, nezávisle na tom, zda ho znáte. Utište plačícího. Rozesmívejte druhé. Nebojte se dělat odvážné věci. Otevřte svá srdce i náruč a rozdávejte lásku. Rozpřáhněte své ruce doširoka, ať je vaše náruč lásky co největší. Svět kolem vás je krásný, když si to dovolíte vidět. Všude kolem vás je bezpečí, když si ho dovolíte cítit. Všude kolem vás je láska, když si dovolíte milovat.

Ten svět venku není skutečný. Není to realita, jen zrcadlo. To jen blázen ví, že skutečný svět je ten v jeho srdci. Takový svět, jaký máte ve svém srdci se vám zobrazuje tam venku. Rozhlédněte se kolem sebe a viďte svá srdce. Nelíbí. Změňte to! Ne ale venku, nýbrž uvnitř.

Cesta k božství vede skrze vaše srdce.

S bláznivou láskou Veronika 💗